Všechno, co jste chtěli vědět o Rusku a SSSR a příliš se o tom nemluví. Zalistovali jsme knihou, kterou sepsal slavný novinář Jan Petránek

25. 2. 2015 4:47

Zkušený novinář a komentátor Jan Petránek se často vyjadřuje k aktuálním událostem i pro ParlamentníListy.cz. A jeho slova vždy zaujmou řadu čtenářů. Odráží se v nich totiž zkušenosti i nadhled. Stejně jako v knize, kterou na sklonku loňského roku vydal a nazval: Na co jsem si ještě vzpomněl.

Všechno, co jste chtěli vědět o Rusku a SSSR a příliš se o tom nemluví. Zalistovali jsme knihou, kterou sepsal slavný novinář Jan Petránek
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jan Petránek

Anketa

Budou se mít vaše děti na světě lépe než vy?

88%
12%
hlasovalo: 122049 lidí

Vzhledem k tomu, že některé události – i když jsou poněkud zapomenuté – mohou pomoci najít správný pohled na dění v současnosti, ParlamentníListy.cz vybraly na ukázku několik úryvků, spíše perliček, z této knihy (vydalo ji nakladatelství Radioservis).

Charakter vedoucího činitele se pozná podle jeho manželky?

V jedné z kapitol Jan Petránek připomíná dobu svého působení zpravodaje Československého rozhlasu v Moskvě (kam byl přemístěn poté, co neprojevil dostatečnou snahu pomáhat rozvědce v Indii). „Rusové věří – a je to jeden z názorů, který je poměrně sympatický, i když může být sporný – že charakter vedoucího činitele se dost pozná podle toho, jakou má ženu a jak se k ní chová. Nikita Sergejevič Chruščov byl nejambicióznější v poststalinské skupině mocichtivých,“ začíná v kapitole své vzpomínání Petránek.

Připomíná zároveň ale i to, že Chruščov měl na rukou hodně krve, protože spolupodepisoval celé archy rozsudků smrti nad těmi, kterých se potřeboval Stalin selektivně, ale pravidelně zbavovat. „Bylo to prý něco jako kuřácký zlozvyk. Josif Vissarionovič si prostě nacpával dýmku a dával přitom jaksi mimochodem palec dolů. Chruščov pak po likvidaci zrůdného Beriji už v kádrových i jiných jatkách nepokračoval. Prý na tom měla zásluhu jeho milá a skromná manželka Nina, která svého muže na začátku jejich společného života mnohému naučila, protože byla původně venkovskou učitelkou. Skutečnost, že se po Stalinově smrti dostal k moci právě on, nemusela ale svědčit o jeho přílišné odvaze, jako spíš o tom, že ostatní v politbyru byli ještě méně odvážní – až snad zbabělejší, se dá říci,“ popisuje své postřehy Petránek.

Chruščov zvěstem nevěřil – tím udělal chybu

Tak se o tom v té době prý i v Moskvě hovořilo, zvláště, když už bylo zřejmé, že se Chruščovova éra chýlí ke konci. „Otázkou ale bylo to, kdy se Chruščovovi patolízalové odváží k nějakému puči. Nikita se o těch zvěstech dozvídal, ale nevěřil jim. To byla poslední z jeho chyb – kterých dělal mnoho – ukvapeně a nedomyšleně,“ konstatoval dále Jan Petránek ve svých pamětech.

Systém v Sovětském svazu se pak prý topil v bezradnosti, přesto Chruščov nemínil slevit z vojenské síly a dál schvaloval surovinové a lidské fondy pro vojenský průmysl. „Ty fondy přitom ale potřeboval zoufale především civilní sektor. Na ten však zbývaly jen drobky, nebo vůbec nic,“ připomněl Petránek. A popsal, jak tehdy obyčejný život v Sovětském svazu vypadal, jak lidé žili – například co se týkalo bydlení.

V "komunálkách“, což byly byty normalizovaných činžáků, bydlelo prý pohromadě vždy několik rodin. „Každá taková rodina měla jeden svůj pokoj. Všichni se pak dělili o jednu společnou kuchyňku, jedno umyvadlo a toaletu. Chruščov chápal neúnosnou situaci těchto normálních lidí, a tak prosadil výstavbu nových – byť primitivních bytovek. Říkalo se jim chruščovky – dneska se už většinou rozpadají,“ vzpomněl Petránek.

A pak přišel Gorbačov a větší otevřenost i sovětských médií…

Sovětskému svazu se však Jan Petránek věnuje i v řadě dalších pasážích knihy – dokonce i na místech, kde již popisuje dobu, kdy byl sesazen z mediálního světa a vržen do továrny ke kotli. Pasáž, kterou citujeme, pak již popisovala 80. roky – tedy období takzvané Gorbačovovy perestrojky.

„Bylo vzrušující sledovat, jak se v Rusku nezastavitelně hroutí staré poměry. I sovětské noviny začaly popisovat skutečnosti, při kterých čtenáři lapali po dechu,“ popisuje Jan Petránek. A uvádí kuriózní, přesto prý pravdivý příklad zlatých prstýnků pro novomanžele.

„Šlo o mladou dvojici z venkova, která nemohla nikde sehnat zlato. Až někoho napadlo, že spousta zlata je rovnou za humny, ve starých hrobech. Za cara se všichni pohřbívali nejinak než s prsteny a mnohými jinými cennostmi. Jenomže jak se k těmto pokladům dostat, když povrch hřbitova byl z rozhodnutí ředitele zacementován? Závěr nápadu, jak se dostat ke zlatu, byl pragmatický. Sovchozníci navštívili nejbližší vojenskou jednotku a přivezli jí dobrý proviant. A za to dostali od vojáků dynamit. Tím se cesta k dolování zlata na hřbitově otevřela. A novomanželé si z mnoha prstýnků mohli nakonec vybrat…“ uvádí ve svých vzpomínkách na doby, kdy se i sovětský tisk začal otevírat, Petránek.

A v poněkud zvláštní rovině pokračuje ještě i dál – s jinou historkou, kterou tehdejší média v Sovětském svazu přinesla. Ta se týkala případu takzvaného "benzínového lesa“. To prý byl lesík, kterým vedl produktovod od jednoho podniku k druhému.

„Jedna roura byla na naftu, druhá na benzín. Stalo se, že ta na naftu praskla a postupem času vytvořila v rašeliništi vysokooktanové jezírko. Několik let tam pak mohli řidiči ze širokého okolí čepovat do nádrže zadarmo energetickou sílu – a to včetně milice. Nikdo ani nemukl o kouzelné laguně, solidarita automobilistů byla naprostá. Trvala roky, do doby, než přijel jeden opilý šofér natankovat se zapálenou cigaretou v puse. Shořel celý les. A když dohořel, prasklé potrubí se opravilo…“ vypráví dál Jan Petránek.

Strmý vzlet a ještě strmější pád. Přesto nikdy nekolaboroval

O Petránkovi je zároveň dobré připomenout, že se setkával osobně nejprve s vládními představiteli asijských zemí, ale také třeba i s prvním ruským kosmonautem i kosmonautkou. Pracoval totiž jako zpravodaj Československého rozhlasu v Indii, kvůli čemuž se učil hindštinu i dévanágarské písmo. Když odmítl donášet informace ze setkávání vlivných osob, na která byl zván, byl "převelen“ do Moskvy. I tam potkal řadu zajímavých osobností a nahlédl do toho, jak se skutečně v tehdejším Sovětském svazu žilo. Nakonec ho ale potkal strmý pád…

I o něm se v knize "Na co jsem si ještě vzpomněl" detailně rozepisuje.

Jan Petránek patří k nejrespektovanějším novinářům u nás. Ví se o něm, že nikdy nekolaboroval s režimem. Po nuceném opuštění Indie a nepoddajnosti pak i v Moskvě mu příslušníci KGB vyrazili čtyři zuby a vyštvali ho ze země také. Když pak v srpnu 1968 vyzýval z Československého rozhlasu sovětské vojáky, ať neposlouchají své velitele a zpíval hanlivou písničku o Stalinovi, jeho osud se zdánlivě uzavřel. Svou úspěšně nastartovanou kariéru přerušil 18 lety práce v kotelně. Podepsal Chartu 77 a přeložil ji do angličtiny.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Alena Hechtová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Otec dvou psů Pospíšil, kolaborant. Po včerejším výroku o „Evropanech" je zatraceně horko

14:43 Otec dvou psů Pospíšil, kolaborant. Po včerejším výroku o „Evropanech" je zatraceně horko

V předvčerejším rozhovoru pro server E15 se redaktor Jaroslav Denemark bavil s Jiřím Pospíšilem, pře…