Rodiče, kteří se narodili přibližně mezi lety 1940 až 1960 ještě měli pocit, že mužské a ženské práce v rodině jsou striktně odděleny, a tátu by v podstatě nikdy nenapadlo, aby se pletl mamince v kuchyni. Na druhé straně by se hanbou propadl, kdyby nedokázal něco opravit, od auta přes vypínač v koupelně až po televizi. Takhle si svět svého dětství pamatuje nejen komentátor Miroslav Korecký. Péče o děti tehdy taky připadala především maminkám,
Dnes už je svět jiný. Korecký to ví, neboť se zúčastnil dětského tábora, na který děti jely se svými tatínky. Jeho název zněl „Tátové a děti aneb matky netřeba, otec je Bůh!“. Tátové na něm skutečně měli na povel prakticky všechno. Jeden tatínek pletl copánky své dcerce, další vařil. Samozřejmě, že to byl trochu jiný tábor, než by byl s maminkami, protože při něm děti lezly všude možně a střílely ze všeho, z čeho se střílet dalo, ale ukázalo to, že už zdaleka neplatí ono přísné rozdělení rolí, které v sobě měli zakořeněné naši otcové a maminky nebo dědečkové a babičky.
„Vazoun, kterého byste šacovali na vyhazovače v baru, pletl po ránu dceři copánky. Vytáhlý hipík láskyplně měnil své holčičce růžová trička s flitry. ... Všechno je jinak. Podobné projekty, jako byl tento tábor, jsem sice po celé zemi spočítal ani ne na prstech jedné ruky, ale šíří se to. Svět mého otce odchází a s ním zákonitě i svět mojí matky. Pro pouto dítěte a táty je to asi dobře, ale celkově? Nevím,“ přiznává v závěru Korecký.
autor: mp