„Dobrý večer z pražské Národní třídy, z epicentra oslav 17. listopadu 1989, respektive třicátého výročí,“ zahájil večerní vysílání moderátor ČT24 Martin Řezníček se Světlanou Witowskou. „Je vidět, že už se tady balí. Přijely firmy. Davy nahradily náklaďáky. Odvážejí se různé bariéry. Odvážejí se pódia. Odvážejí se stánky, co tady byly, židle a tak dále, stolečky. Je vidět, že tenhle večírek, co se táhl celý den, začíná pomalu končit,“ oznámil Řezníček. Doplnila ho však Witowská: „Ale my nekončíme. My tu máme totiž dva vzácné hosty – Šimona Pánka a Jiřího Dienstbiera – kteří byli před třiceti lety studenty. Pane Dienstbiere, vy jste na Národní třídě byl, dostal jste obuškem přes záda, četla jsem, že jste měl džínovou prošívanou bundu, protože jste byl zkušený demonstrant, že to tolik nebolelo. Už vám tehdy došlo, že to bude zásadní zlom v dějinách téhle země, nebo jste si řekl, další demonstrace, další rána, a budeme pokračovat dál?“ zeptala se Witowská.
Sociálně demokratický senátor odpověděl, že to byla jedna z řady demonstrací, avšak lišila se očekáváním, jelikož v okolních státech se již věci daly do pohybu. „V Polsku už měli za sebou částečně svobodné volby, v Německu se režim zjevně bortil a nějakým způsobem jsme na řadě byli my.“ Prý na něj zapůsobilo to, když šli před třiceti lety po nábřeží a zastavovaly tramvaje či se lidé přidávali. „Doopravdy bylo vidět, že se něco děje. Že ta atmosféra je plná očekávání, že se lidé těšili na nějakou změnu. Taky to mohlo poměrně dlouho trvat. To nikdo vědět nemohl.“
Je dobře, že u památných míst 17. listopadu lidé pískali na Babiše, rektora Zimu a Václava Klause ml.?Anketa
Šimon Pánek tehdy na demonstraci nebyl, protože byl na Šumavě. Prý ho to mrzelo. „Říkal jsem si: Jak je možné, že tam nejsem?“ Vysvětloval, že byl v té síti, co organizovala demonstraci na Albertově, ta se jmenovala Stuha. „Nikdy mě nenapadlo, že tahle naše první akce bude naše poslední. My jsme byli asi nejúspěšnější mobilizační síť, která vznikla, protože po první akci, kterou komunisté buď mohli nechat jít, nebo zmlátit, protože to jinak neuměli, ale tehdy se přepočítali a zmlátili to poměrně brutálně, tak vlastně zažehli tu emoci, generace našich rodičů, která si řekla, to je dost, prostě děti a studenty mlátit nebudou,“ pochválil se ředitel Člověka v tísni.
Witowská na Šimona Pánka prozradila, že měl přezdívku Náčelník velká huba. „Bylo to to, co vás předurčilo k tomu, že jste vyskočil na tu popelnici na Přírodovědecké fakultě a stal jste se nějakou tváří a mluvčím celé té revoluce?“ zeptala se moderátorka. Prý ano. „Má maminka údajně říkala, že kdyby byl rok 1917, tak velím rudé gardě,“ vzpomenul. Proto, aby byl člověk lídrem, se prý potřebuje kus odvahy a exhibice a prý ještě je třeba strkat nos do věcí veřejných. „To byla role, kterou nám osud rozdal tak trochu náhodou. Nemyslím si, že je to nějaká zvláštní zásluha,“ řekl.
Pokračoval Dienstbier. „Ani v sobotu nebo v neděli nebylo úplně jasné, co se bude dít. Já si pamatuji, že jsme na Albertově rozdávali takové papírky, kde byly kontakty na členy Stuhy a někdy v noci, v jednu, ve dvě v noci mi volal student DAMU; Michal Doležal, myslím, že se jmenoval. Že už to není možné a že se něco musí udělat. Mně se podařilo sehnat Marka a Martina Bendu, Miloše Rybáčka a Pavlu Knoblochovou a vlastně kromě Marka Bendy jsme všichni byli z technických škol a v deset dopoledne jsme se v sobotu sešli na DAMU, a to je poměrně malá fakulta, všichni se tam znali a byli strašně radikální, že se musí něco udělat. Stávka, nebo něco. My jsme tam byli ze Strojní fakulty, z elektro, matfyzu, z Chemickotechnologické, to byly čtyř pětitisícové molochy a v tu chvíli se přiznám, že jsme si nedokázali představit nebo jsme si nebyli jistí, že naši kolegové všichni budou ochotni jít do stávky, ale ten vývoj byl tak rychlý.“ Připomněl také, jak ho v neděli na chvíli zatkli, avšak už to prý jelo samospádem.
Fotogalerie: - Národní atrakce
„Pane Dienstbiere, vy jste vzpomínal na to, co se dělo v sobotu a v neděli. My musíme připomenout, že 17. listopadu 1989 byl pátek. Někde jsem četla, že bylo štěstí, že to byl pátek, že se vlastně stihli studenti a herci domluvit. Vy jste v neděli skončil na policii, protože jste se sešli u Bendů.“
Dienstbier odpověděl, že se ani nesešli, jelikož čekali u vchodu, kdy každého, kdo vešel, tak odvedli. Prý letáčky, co měli u sebe, ucpali záchod na policejní stanici. „Popravdě řečeno, oni nás po nějakých 3 až 5 hodinách, už si to přesně nepamatuji, pustili. To jsme nevěděli, takže byla škoda, že jsme ty letáky zničili, protože nikdo nás pak ani neprohlížel,“ pobaveně řekl.
Pánek pokračoval. Witowská se ho ptala, jak bylo těžké přepnout myšlení poznamenané totalitou na svobodu a demokratický princip. „Já si myslím, že si v sobě ještě neseme po těch 30 letech částečně to, že nejsme schopni přijmout úplně život ve svobodě a odpovědnosti. Když se podíváte na vedlejší Rakousko, které má podobné dějiny, tak ta společnost se chová mnohem svobodněji a také zodpovědněji. Teď se ukazuje, jak je těžké se zbavit toho dědictví komunismu, ale v té samotné chvíli, vím, že to bude znít nabubřele, ale mně to přišlo úplně samozřejmé. Chceme svobodu, komunisty pryč, chceme svobodné volby, chceme dolů železnou oponu, chceme možnost podnikat, říkat, co si myslíme, přestat lhát, organizovat firmy, společnosti, univerzity, neziskovky, mně to přišlo úplně samozřejmé,“ přiznal Šimon Pánek.
„Pane Pánku, když se podíváme na Polsko a jejich desetiletý vývoj, kde to šlo velmi postupně, kus od kusu se řešilo a tak dále. Kulaté stoly, Solidarita, nebylo tehdy vhodné se inspirovat Polskem, možná v některých věcech, a být připravenější na to, co může přijít?“ zeptal se Řezníček. V Polsku prý těch deset let byl boj. „Oni tehdy řešili podobné problémy jako my. Řešili, jak pojmout privatizaci, jak řešit lustrace, jak si poradit s velmi chudým venkovem, jak nenechat značnou část společnosti mimo tu transformaci. Takže Poláci se vlastně moc nepřipravovali, já bych řekl, že Poláci bojovali,“ řekl ředitel neziskové organizace nedávno zakázané v Rusku. Podotkl, že my jsme čekali až na poslední chvíli se nějak přičinit, že ta revoluce nám prý nebyla dána zvenčí.
„V zásadě by se asi všichni shodli, že zásadním zlomem asi byla ta generální stávka. V momentě, kdy Petr Miller vyvedl dělníky z ČKD na Václavské náměstí, to byly ty okamžiky, kdy ty tzv. pilíře komunistické moci, ty části společnosti, je vlastně pustily k vodě,“ sdělil Dienstbier. A došlo na Klause. „S tím jste se shodl, s Václavem Klausem, který o tom mluvil v debatě před vámi? Vy jste popisoval, že jste už v listopadu 1989 zažil léčbu Klausem. Co se stalo?“ zeptala se moderátorka.
„To bylo spíše začátkem prosince a byl ten konflikt kolem Adamcovy vlády, patnáct ku pěti. Patnáct komunistů, pět nekomunistů. My jsme měli zasedání stávkového výboru studentů, a to skončilo někdy v jednu, půl druhé v noci s tím výsledkem, že požadujeme, aby stávka pokračovala až do zvolení Václava Havla prezidentem. Já se přiznám, že jsem byl spíš na té umírněnější straně, kdo tvrdil, že nějaký požadavek byl dosažen, a vlastně proč tedy pokračovat dál. Nakonec se asi ukázalo, že jsme neměli pravdu, že bylo dobře pokračovat; a nicméně, já byl jedním z těch, kdo byl spojka do Laterny magiky, Občanského fóra, a někdy v těch půl druhé nebo ve dvě jsem přišel do Laterny a tam každou noc byl tzv. krizový štáb. To byl vždycky Saša Vondra plus pár dalších lidí, co tam tu noc zrovna byl. Jedním z nich byl Václav Klaus. Já jsem tam jen objektivně popsal naše rozhodnutí, že chceme, aby stávka pokračovala až do zvolení Václava Havla prezidentem; a Václav Klaus mi tam tehdy asi třikrát zopakoval, že jsme snad úplní pitomci, jak jsme mohli něco takového rozhodnout, a že kdyby tam seděl jeho syn, tak by se něco takového nemohlo stát,“ na což všichni propukli v záchvat smíchu.
Na otázku, zda nechce jít Šimon Pánek do politiky, odpověděl, že nechce. „Mně se nechce do té politiky. Buď mám pocit, že nic nedokážu, nebo těžko se mám svými názory, třeba například, že v téhle zemi můžeme přijmout pár tisíc uprchlíků, šanci být zvolen, protože míra strachu, jakou jiní politici do té politiky indoktrinovali, je tak velká, že je nepřesvědčím,“ stěžoval si. Dienstbier mu však skočil do řeči a řekl, že on v té politice přece už dávno je, že politika není jenom o tom být poslancem či prezidentem. „Vždycky jsem si řekl, že Člověk v tísni mě potřebuje víc, než když jsem dostal nabídku být senátorem, ale to neznamená, že se to nikdy nezmění,“ podotkl.
I Dienstbier si postěžoval. „To, co se změnilo, ale ne až ten letošní rok, je, že ty principy, o které šlo v listopadu 89, to znamená získat znovu svobodu, demokracii, ochrana lidských práv, návrat do Evropy, vlastně všechny jsou do jisté míry zpochybňovány. Neřekl bych, že jsou ztraceny, ale už vlastně několik let vidíme velké zpochybňování těchto hodnot, a proto si myslím, že je velmi důležité, že si lidi zajímají, že sem přicházejí, že chodí na různé demonstrace, že prostě nezůstávají sedět doma a svůj názor si nenechávají pro sebe. Bez občanské společnosti žádná demokratická společnost nemůže přežít,“ vyjasnil situaci senátor.
Pánek navázal: „V té době, kdy vyspělý svět, řekněme, my a zbytek Evropy je tak trochu v jakési nejistotě z budoucnosti a tady u nás ve střední Evropě se to projevuje ještě víc, protože vůči těm populistickým tendencím je malá síla dostatečně silné společnosti, která má prostě 40 či 50 let zpoždění tomu čelit, tak asi proto se tolik lidí vrací k těm hodnotám, závazkům, hezkým věcem roku 1989. Ostatně i my v Člověku v tísni, když jsme o tom přemýšleli, tak jsme si řekli, že je rozhodně co slavit, ale slavit nestačí. Dokonce na to máme takovou malou komunikační kampaň ‚Slavit nestačí,‘ protože to, jak to tady a jinde bude vypadat, to je na nás a na práci, která nekončí. To, že jsme si mysleli, že ta svoboda teďka a trh jaksi postačí, tak to bylo to nejnaivnější, co nás tehdy mohlo napadnout, protože pod tím je nekonečně obrovské množství práce,“ zakončil rozhovor Šimon Pánek.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: tle
