Otřepanou klasikou jsou mediální „výklady“ přelomových událostí stále nezdravě prožívaného 20. století. Jsou jakousi výjimkou, na níž lze v tomto nejistém světě spoléhat. A poněvadž máme zrovna počátek května, nemusíme chodit daleko. Namátkou zmíním, jak nápadná bývá rok co rok „májová disproporce“ ve vysílání veřejnoprávní České televize, když zveřejňuje oslavy západních a východních osvoboditelů.  

Paměť (o tu vlastně celou dobu jde, že), to je bestie. Pro rozšíření představy evokuje vzpomínku na jednoho emeritního generála a publicistu, pamětníka 2. světové války. Dotyčný se v osobních rozhovorech, ale ani veřejně, netají podstatou staršího, leč smyslem stále platného konfliktu v nakladatelské redakci. Byl zásadní, způsobil odchod zaměstnanců a vztahoval se k jeho knize o dobrodružstvích party kluků na sklonku války. Zásadně totiž vadilo, že chlapci nejsou na té „správné“ straně, čili v americké zóně. Kategoricky bylo proto požadováno náležité přepracování rukopisu.

Vykradená česká periferie

Daný mustr jednání může dodnes výjimečně podpírat pouhá intolerantní reakce na čtvrt století mrtvou éru intolerance. O dost pádnější vysvětlení podává dosud nevyvanutá hysterie pravicového předsedy vlády kolem legálních změn v ÚSTRu. Instituce, co oproti jiným, vědecky solidním, mívala brány sdělovacích prostředků otevřené dokořán. Nejzávažnější příčina však bude spočívat někde jinde. V neochotě vybabrat se z pohodlných klišé, struktur usnadňujících práci při honičce před redakční uzávěrkou nebo z druhé strany při sledování televize. Jedno je odrazem druhého.