Letos proběhlo mnoho výročí, jedno je však opomínané. Je tomu 200 let od porážky Napoleona a Vídeňského kongresu, který ji následoval. Tehdejší spolupráce byla vcelku jednoduchá, jelikož vlády jednotlivých zemí od sebe neměly názorově zase tak daleko. Největším jeho úspěchem byla podle Karganovova poválečná dohoda, která „byla relativně spravedlivá a neponížila poraženou Francii“.

Uběhlo několik desítek let a dnes světový mír stojí a padá na vlastnictví jaderných zbraní a jednotlivé mocnosti jsou od sebe názorově na hony vzdálené. Západ opouští svoje tradice, zatímco Východ se k nim navrací, přičemž využívá již ozkoušených postupů a vyvarovává se chyb Západu a dostává se na výsluní. Evropa již není tou hybnou silou, jakou byla celou polovinu minulého tisíciletí a Spojené státy se také začínají vytrácet z veřejného prostoru.

„Západ, který již vidí, že bojuje předem prohranou bitvu, si sundal rukavice a skoro opustil své pokrytectví, zatímco porušuje pomalu všechny svoje morální, právní a politické normy, které prosazoval, když byl na vrcholu moci a prosperity,“ píše Karganov.

Slábnutí Západu lze pozorovat například na ústupu Spojených států z Evropy a Blízkého východu, jak za sebou nechávají jen další krize a konflikty. Ústup je to sice postupný a potrvá dlouho, jisté ale je, že USA se stahují. „Možná, že plánují velký návrat s jejich ohromnou vojenskou silou nebo chtějí, aby na nich jejich spojenci byli závislí. Nebo USA přišly o svoji strategickou perspektivu a jsou ztracené ve světě, který nejede podle jejich scénáře,“ uvažuje Karganov.