„Já jsem v této souvislosti toho názoru, že se Češi nyní musí sami se sebou nějak dohodnout, sjednotit,“ uvedla novinářka Lída Rakušanová, spolupracující jak s německými médii, tak s Českým rozhlasem. „Sudetští Němci už provedli úžasnou předběžnou práci v minulém roce, když ze svých stanov jako těžiště položili na dialog dorozumění a tu materiální stránku odsunuli do pozadí. To je obrovský krok dopředu a nyní je na Češích, aby tuto práci udělali. To znamená - sami se sebou se dorozuměli, ne kvůli Němcům, ale kvůli sobě samým.“ Na to zazněl zaplněným sálem potlesk. „To je pro Čechy velmi dobré, protože pak je může každý populista instrumentalizovat a myslí si, že se tohoto tématu může chopit. Vy jste to zažili u této konference, měli jsme tu komunistickou stranu, která se strašně rozčilovala, a mnoho lidí si řeklo – dávejte si pozor, teď zas přijdou sudetští Němci. Češi si to musí sami uvědomit, jinak se od těchto předsudků nikdy neosvobodí,“ uvedla Rakušanová.

Poukazovat na německé dědictví

Vzpomněla pak na porevoluční začátky, kdy se otevíraly hranice. “Potkala jsem mnoho lidí, kteří bloudili v českých příhraničních oblastech zcela zoufalí. Byli to vnuci vyhnaných a ti hledali vesnici, odkud pocházeli jejich předkové. Oni tu vesnici nemohli nalézt, protože neznali její české jméno. Chomutov a tak dále, to můžete lehce zjistit, ale malé vesničky nebyly k nalezení a jmenovali se německým jménem. To bylo skutečně dojemné, ti se chtěli jenom podívat, odkud pochází jejich babička, kde má jejich rodina kořeny a nemohli to nalézt. To je dnes mnohem lehčí. Dnes se podíváte na internet a víte, jak se ta vesnička jmenovala. Češi jsou velice senzibilní a nechce je nikdo provokovat. Ale bylo by to přece zcela normální, aby se zde postavilo nějaké návěstí nebo se někde napsalo, že se poukáže na nějaké německé dědictví. Češi by museli odbourat mnoho, mnoho předsudků,“ uvedla dále Rakušanová.

Statečný ministr Herman

K poválečné reakci uvedla Irena Nováková z kulturního výboru následující: „To nebyla krásná kapitola českých dějin, co se stalo po válce. Vyhnání na základě etnických důvodů. Byla to etnická čistka. Když na to někdo pohlíží jako na něco správného, a to dělá 61 procent Čechů, když se podíváme do anket, tak se přeci Češi stávají společníky těch tehdejších rozhodnutí,“ a na to zazněl velký potlesk. „Proto si myslím, že si to musí vyřídit sami mezi sebou. Změnou stanov si sudetoněmecké sdružení změnilo to největší strašidlo pro všechny české politiky. Připravila se cesta a pomalu se něco dostává do chodu, dostávají se k tomu, že i politikové změní názor. Tento rok přišel Daniel Herman k nám na sudetoněmecký sraz do Norimberku. A bude se to podle mého mínění dále vyvíjet, je to znamení, že už nic se nemůže vrátit zpět. Vím, že Daniel Herman poté, po tom srazu, byl v prodejně knih, kde byla představena nějaká kniha, a když tam byl mezi tím publikem a lidé na něj začali dorážet – to je ten, co s těmi sudetskými Němci se paktuje. A to byli mladí lidé, kteří jej tady v České republice znají. Není to nic lehkého. Sudetští Němci musí zůstat stateční, nesmí se nechat odradit.“ Na to opět zaburácel silný potlesk.

Poté krátce reagoval prezident zemského sdružení Martin Dzingel, který se vrátil k jednomu případu osazení vzpomínkového pomníku v Čechách: „Mělo by být samozřejmé, že ve vesnicích, kde 91 procent lidí sedí v bývalých německých domech a ti lidé, kteří mají stále ještě špatný pocit a jejich děti to ještě vědí, aby zbyla nějaká vzpomínka.“

Strategické umístění kanceláře landsmanšaftu v Praze

Následně se slova ujal šéf kanceláře Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Praze Peter Bartoň. Pochvaloval si „strategické místo“ v sousedství parlamentu a pochlubil se, že k němu chodí také četní poslanci. Vzpomněl start kanceláře: „Na začátku to bylo mimořádně těžké, strašné, v době, kdy náš přítel Rudolf Kučera se podílel na této práci, tomu musíme poděkovat a nikdy nezapomenu, co jste pro naši kancelář udělal.“ Nato zazněl velký, dlouhotrvající potlesk.