„Ruská prolhanost není v žádném případě vynálezem ruských bolševiků. Mluvit pravdu je v této zemi již po staletí protizákonné. Kdo se o to pokusil a relativně ‚dobře‘ dopadl, skončil ve vyhnanství na Sibiři – ten zbytek skončil u popravčího kůlu nebo v koncentračním táboře zvaném ‚Archipel Gulag‘ (Solženicyn)," podotýká Berwid-Buquoy s tím, že v současné době se Rusko zbavuje pravdomluvných nepřátel převážně mimosoudní cestou. „Sem tam je nalezen nějaký novinář či politik mrtev – doma, na chodníku, v autě atd. Prostě na místě nezáleží. Samozřejmě, že se nic nevyšetří. Jinak by pachatelé museli vyšetřovat sami sebe. Tyto metody jsou daleko jednoduší než nekonečná, vleklá soudní jednání, při kterých navíc hrozí nebezpečí, že obět ‚vyžvaní‘ něco, co by se svět za žádných okolností neměl dozvědět...“ dodal.

Celý komentář ZDE.

Základní kámen úrazu dějin ruské prolhanosti je bezesporu to, že ruská společenská elita se snaží vyložené lži přetavit na přijatelné polopravdy, píše Buquoy a vytváří exkurzi do historie: Nejstarší důkaz ruské prolhanosti jsou tzv. Potěmkinovy vesnice. Poradce carevny Kateřiny II. kníže Potěmkin pozval z Petrohradu čtyřicet malířů perspektivní malby, kteří měli vytvořit iluzi síly a rozkvětu Ruska a podél Dněpru, na kterém plula Kateřina II. s rakouským císařem Josefem II., jehož pozvala na návštěvu, rozmístili kulisy vesnic. Celou dokonalou iluzi poté rozbořil německý vyzvědač, hrabě von Helbich, který prostřednictvím kurýra informoval vídeňský císařský dvůr, císař Josef II. pak svou cestu na Krym označil za halucinaci.