Základním účelem Památníku Lidice je podle Zaorálka nejen komunikace s veřejností, ale i určitá starost a péče o pamětníky. „Jsem přesvědčen, že tohle místo si zaslouží především ohleduplnost a pietu,“ uvedl ministr s tím, že přeživším zaručil, že se postará o to, aby památník tuto úlohu skutečně účinně plnil a nebyl odtržený od občanů Lidic.

„Prošli životem, který si nedovedeme představit, událostmi, jejichž tragičnost překračuje všechno, co jsme tady ve 20. století zažili,“ řekl Zaorálek o přeživších s tím, že Lidice jsou místo zvláštního ohledu a tomu se musí podřídit i všechno vystupování a chování. „Pro mě je naprosto nepředstavitelné, aby se památník ocitl v nějaké paralelní pozici,“ dodal.

Přeživší, kteří byli v době vyhlazení Lidic dětmi, v otevřeném dopise napsali, že Lehmannové je lhostejné utrpení jejich a jejich rodin a že nectí fakta o lidické tragédii. V dopise uvádějí, že se stali jen trpěným doplňkem činnosti památníku navenek.

Vyhlazení obce bylo součástí německého teroru po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha. V Lidicích žilo za druhé světové války kolem 500 obyvatel, 10. června 1942 zastřelili nacisté 173 lidických mužů. Ženy a děti nejdříve strávily tři dny v tělocvičně kladenského gymnázia, poté byly děti od matek odděleny. Ženy nacisté převezli do koncentračních táborů. Děti, které nebyly vybrány k poněmčení nebo přesáhly rok věku, skončily v polském Chelmnu, kde je nacisté s největší pravděpodobností hromadně zavraždili plynem. Obec byla zcela srovnána se zemí.