Kdybych já měl vzpomínat, tak se obávám, že spousta věcí se mi už vytratila z paměti. Každý den zjišťuju, že víc a víc. Oznamuji, že v práci Josefa Petráně, která je věnovaná situaci na filosofické fakultě, jsem byl označen za předsedu Komunistické strany Československa, základní organizace, kterým jsem opravdu tedy nebyl. 

Jednak to nebylo možné, protože jsem byl student. A to samé se mi stalo kdysi po letech, už nevím při kterém setkání s Mílou Ransdorfem, který se mě ptal, proč on tedy nemůže vlastně dělat ani docenturu na filosofické fakultě, proč ten špatný posudek nebo co to rozhodnutí ovlivnilo. Jemu velmi dobře známý kdysi učitel takzvaného společného základu, inženýr ekonom, který přišel z Vysoké školy ekonomické a udělal nějakou kandidaturu z Hegela, protože to bylo u pana profesora Sobotky, jednoho z prvních mužů takzvaného zdravého jádra z normalizace, a tomu to nějak vadilo, že kolega Ransdorf by se vrátil do vědecké instituce.

Říkám zaměrně kolega, protože já jsem ho pozval na jeden ze svých prvních seminářů, který byl věnován aktuálním problémům České republiky, nebo tehdy ještě Československa. A pak tam byla ještě asi dvakrát  jeho hodnocení, mimochodem jsem s ním také seděl v té místnosti, kde dostával onu stranickou důtku od Vladimíra Dlouhého, tak jsem mu vysvětloval, co je na stropě, a on říkal. „Já tu místnost dobře znám, tady mi Vladimír Dlouhý udělil za cosi stranickou důtku.“