Jak připomíná komentátor Reflexu, Jiří Ovčáček psal mnoho let do různých deníků, aniž by se jen náznakem ukázalo, že si něco myslí – prostě psal, co mu uložili. Zato nyní prý dokáže myslet i za prezidenta republiky.
Žurnalistický životopis prezidentského mluvčího je prý „jak vystřižený z nějakého dobrého hororu“ – Haló noviny, Blesk, Právo. Možná právě proto si jej prý prezident, který elitními novináři z duše pohrdá, vybral jako mluvčího. Možná právě proto prý sáhl „do nejspodnějšího šuplete branže – pro kluka, který to v žádné redakci za deset let nedotáhl dál než na zpravodaje“.
I když Ovčáček působil v komunistickém tisku, nelze podle Tesaře říci, že by byl – řečeno podle prezidenta – „fascinován komunismem“. Jeho články jsou prý jen suchopárným informováním, občas ozvláštněným jen oduševnělými popisy komunistických funkcionářů, jako když srovnával tvrdost střel předsedy Filipa při volnočasovém fotbalovém utkání s razancí jeho sněmovních útoků na pravici.
„Ten člověk prostě dělal, co se mu řeklo, a kdyby seděl v redakci plátku Haló Mars, přizpůsobil by se a místo rudých mužíčků popisoval zelené. Ufon jako ufon,“ myslí si redaktor Reflexu. Impozantní je podle něj především rychlost, s jakou se pětadvacetiletý mladík prošlý Arcibiskupským gymnáziem a Filosofickou fakultou (ani jedno nedokončil) dokázal přizpůsobit bolševickému žargonu veteránů Rudého práva, se kterými seděl v redakci. Skoro to prý vypadá, že mu sedne jakýkoliv kabát, který na sebe vezme.
Zajímavostí, o které Ovčáček ve svém životopise příliš nemluví, je prý fakt, že novinářský elév se prý již dříve zkoušel prosadit jako „mluvící hlava“ v partajním sekretariátě. Jistou dobu působil ve štábu ČSSD za Jiřího Paroubka. Tehdejší hlavní marketingový stratég ČSSD Petr Dimun si vzpomíná na Ovčáčkovu pracovitost a na to, že jako oddaný mluvčí byl mnohem lepší než jako novinář. Poté, co jej Jiří Paroubek nařkl, že do Blesku, kde dříve pracoval, vynáší pikanterie o manželech Paroubkových (nikdy se to nepotvrdilo), jej vyhodil a ve svých nezapomenutelných pamětech Plnou parou v politice nazval „novinářským echt-šmokem“. Za to pak Ovčáček vysoudil padesát tisíc odškodného, nicméně se musel s pokorou vrátit do novin, a několik dalších let psal rutinní nezáživné reportáže pro Právo.
Tak se dostal k prezidentu Miloši Zemanovi, který si zpravodaje z Práva oblíbil, nabídl mu místo a velmi rychle i tykání, což prý v Zemanově týmu naznačuje mnohé.
Podle Tesaře je Ovčáčkův příběh ukázkou „totálního konformisty“, který se poté, co byl pro neukázněnost vyhozen z Arcibiskupského gymnázia, a mnoha dalších životních kotrmelcích (včetně nejspíš nespravedlivého vyhazovu od Paroubka) rozhodl, že za každou cenu udělá kariéru uvnitř fungujícího systému. „Ovčáček není viník ničeho. Je jenom viditelnou šaškovskou čepičkou na hlavě naší podivné doby,“ uzavírá Tesař.
Reflex přidal i hodnocení od Jana Jiráka, zkušeného experta na média. Ten se o Ovčáčkovi naopak vyjádřil velmi pochvalně. Zmínil například až absolutní úctu a loajalitu ke svému zaměstnavateli a velmi pečlivou volbu slov, což je podle něj přesně to, co má dobrý mluvčí ovládat. A připomněl též, že působit v této pozici u svérázu kalibru prezidenta Zemana je značně nevděčné.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
