Zjišťovali jsme, jak je to v některých českých městech s úkryty pro obyvatele. Na výsledek se podívejte sami

Ptáte-li se mladé generace, co ví o aktivních krytech nebo jak se má zachovat, vesměs se vám vysměje. Slyšíte o tom, že „doba temna je dávno pryč“, „dnes nám nic nehrozí a žijeme v bezpečném světě“ či případně „EU a NATO nás ochrání“. Mnozí si přitom významně klepou na čelo a jiní raději zrychlí krok nebo si odsednou.

Méně krytů, více nebezpečí

Začněme pozitivněji. Většina velkých škol ve městech má nějaký kryt a vesměs to není jen sklad nepotřebných věcí. Na úřadech existují odbory krizového řízení. Papírově to je tedy v pohodě. „V současné době je v Plzni celkem 112 staveb civilní ochrany – krytů o celkové kapacitě 26 660 osob,“ informuje Jiří Karas, vedoucí oddělení krizového řízení, odbor bezpečnosti, prevence kriminality a krizového řízení Magistrátu města Plzně. „Ve vlastnictví města je 23 krytů. Všechny tyto kryty jsou udržované a zachovalé,“ konstatuje. Ve srovnání s rokem 2008 bylo v Plzni podle něj 33 krytů o celkové kapacitě 42 075 osob. Jak je patrné, pokles je velmi znatelný – téměř o padesát procent. Nepřímá úměra vzhledem k bezpečnostní situaci ve světě.

„Některé kryty se postupně rekolaudují na jiné účely podle zájmu vlastníka stavby,“ informuje Karas, což není zcela optimistická zpráva pro občany a naopak příznivé pro majitele objektů. „Kryty ve vlastnictví města jsou udržované a v dobrém stavu. Jsou převážně využívané na uskladnění materiálu, nebo jsou využity jednotlivými vlastníky pro jejich potřeby při zachování funkčnosti krytů.“ Předpokládejme, že při nenadálém zhoršení bezpečnostní situace bude vyklizení krytů bleskovou záležitostí. Pokud by však šlo o nenadálou událost, například nehodu, přírodní katastrofu a jiné, mají občané bohužel smůlu. Ale to samozřejmě není jen záležitostí metropole západních Čech.

Fabrika pod fabrikou

Největší úkryt najdeme ve Fakultní nemocnici Plzeň. Má kapacitu 2 500 osob a je podle Karase ve velmi dobrém stavu. „Další velký úkryt je pak na Západočeské univerzitě a ve 4. a 7. základní škole. Tyto úkryty mají kapacitu 1 250 osob. Všechny tyto kryty jsou využívány a udržovány,“ konstatuje šéf odboru Jiří Karas. „U autobusového nádraží se stále nachází úkryt, který je využíván pro potřeby střelnice. V bývalé společnosti Škoda je ještě několik krytů, většinou jsou však již rekolaudovány na jiné účely.“ U Škodovky je možná dobré se pozastavit. Není žádným tajemstvím, že v podzemí bývalé největší továrny v kraji byl doslova labyrint a počítalo se zde s pokračováním alespoň nějaké výroby, jestliže by povrchová zástavba nemohla sloužit svému výrobnímu účelu. Bohužel s likvidací Muzea Škodovky zmizely i záznamy o podzemí, a to pravděpodobně zcela nenávratně. Že by se alespoň něco zprovoznilo v rámci plánu města o industriálním dědictví, jehož zářný příklad známe třeba z Moravy, se v Plzni neuvažuje. Možná poslední zpráva k zájemcům o urbex, aby ještě zmapovali, co se dá…

Nezapomeňme, že v době svého největšího rozmachu pracovaly ve Škodovce desetitisíce lidí. Před válkou šlo o velmi úspěšný podnik, který za druhé světové války vyráběl komponenty i pro ponorky, dalekonosná děla a mnoho dalších, někdy i utajovaných nacistických zbraních. Po rozbombardování rozsáhlého areálu Škodovky spojenci na samém konci války se podzemí nezhroutilo, a naopak bylo za komunistické éry vydatně rekonstruováno.

Pod bývalým Teskem – budově se stále ještě už spíše z nostalgie říká Prior – se ještě na přelomu osmdesátých a devadesátých let hovořilo o krytu, který však sloužil jako sklad. Dnes o něm odbor krizového řízení podle Karase nemá informace. Stejně tak je to s krytem pod historickým Divadlem Josefa Kajetána Tyla. Někdo říká, že byl „velitelský“, ale to už se asi nikdy nedozvíme. A do třetice – v současné době již prakticky neexistující podchod k hlavnímu železničnímu nádraží, jenž se dal využít i jako kryt. To už je ale také passé.

Vzhledem k počtu obyvatel plzeňské metropole, který se samozřejmě denně navyšuje o tisíce dojíždějících zaměstnanců a studentů středních i vysokých škol, má krajské město zhruba 15procentní ukrytí obyvatel.

Pokud byste očekávali, že v průmyslové zóně na Borských polích se nachází nějaký kryt, jste příliš velcí snílci. A pomýšlet na to, že by pod montovnami byl alespoň sklep, je už tragikomické.

Více malých krytů

Jak jsou na tom Karlovy Vary, druhé krajské město v bývalém Západočeském kraji? „Město má ve svém majetku čtyři stálé tlakově odolné úkryty, jejichž standardní výbavou je chráněný vstup, tedy železné dveře, a filtroventilace. V některých je i náhradní zdroj energie – dieselový agregát. Tyto úkryty procházejí pravidelnou revizí, a jsou tedy připraveny plnit svou funkci,“ briskně uvedl v obsáhlé odpovědi na náš písemný dotaz mluvčí karlovarského magistrátu Jan Kopál. „Největší kryt je v Okružní ulici ve Staré Roli – kapacita 1 250 míst, kryt má v pronájmu obchodník, ale součástí smlouvy je klauzule o okamžitém uvolnění v případě potřeby.“ V budově ZŠ Krušnohorská ve čtvrti Rybáře je podle mluvčího kapacita 1 200 míst. Tento úkryt spravuje základní škola. V obou budovách magistrátu jsou rovněž kryty. Celkem tedy jde o 3 200 míst v tlakově chráněných krytech. „Další kryt, o kterém víme, se nachází ve skále pod bazénem hotelu Thermal, ten ale spravuje Hasičský záchranný sbor Karlovarského kraje. Kryt je rovněž tlakově odolný a má kapacitu 150 osob.“ V odpovědi dále vyjmenovává jednotlivé kryty i s jejich kapacitou. Zájemcům o tuto informaci můžeme zaslat jejich přehled. „Celkem tedy evidujeme 26 krytů různé úrovně s celkovou kapacitou 5 590 míst,“ uzavírá Jan Kopál.

Počet obyvatel města je zhruba 50 000 obyvatel, takže ukrytí je něco přes deset procent obyvatelstva. Nutno dodat, že malých krytů je v Karlových Varech oficiálně více než v třikrát větší Plzni.

Poptávali jsme se Hasičského záchranného sboru v Plzni, zda takový nějaký kryt provozují i oni – jako je tomu u jejich kolegů v Karlových Varech. Tisková mluvčí nám neodpověděla. Je tedy otázka, zda HZS PK disponuje nějakým krytem či nikoliv nebo jde o objekt v režimu utajení.

Do lesů, vod a strání – anebo… kanálů!

Jaký je stav ukrytí obyvatelstva na malých obcích a městech? Vyzvídali jsme ve Štěnovicích, nedaleko Plzně, které mají kolem patnácti set obyvatel plus okolní vsi. Výsledek je nula. Byť bývalý pivovar disponoval mohutným podzemím a v jeho blízkosti, nedaleko zámku, bývalé radnice, který je dnes v soukromých rukou, byly podzemní vojenské objekty určené ke skladování zbraní.

Obdobně na tom jsou také Blovice, třítisícové městečko rovněž na jižním Plzeňsku. Starosta města Jan Poduška (ODS) o žádném původním krytu neví. „Poslední kryt byl v majetku města na Hradišti, části obce, byl hasičským záchranným sborem zrušen a město jej před dvěma lety prodalo soukromé osobě,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Poduška. Kryt byl malé kapacity, ale slušně zařízen, v blízkosti se pak nacházel sklad civilní ochrany, kde byly údajně také masky – tuto informaci máme z jiných zdrojů. A protože autor této reportáže pocházel z Blovic, ví, že po revoluci z krytu byla třeba pěstírna žampionů, která vydržela jen velmi krátce. Pak se bezúspěšně hledalo využití. Nutno dodat, že v centru města v objektu bývalého pivovaru jsou rozsáhlé sklepy (autor opět ví, o čem píše, protože jeho praděda zde pracoval), ty jsou však dnes v bídném stavu v majetku soukromé osoby.

Vzpomínám si, jak nám kdysi na branné výchově říkali, že v nejhorším případě můžeme skákat do kanálů. Všichni jsme se při tom velice nasmáli, ale jisté ukrytí to bylo. Dnes bychom bojovali s uzamykatelnými, či dokonce svařenými poklopy, pojistka to proti zcizení, daň doby bezdomovců. Utéci do lesů, polí a luk je tak jediná naděje obyvatel. Faktem je, že místní povětšinou znají své okolí, a tak o nějakém údolíčku, ne-li dokonce staré šachtě či sklepu určitě vědí. Alespoň tedy od svých rodičů či kamarádů. Ovšem při některých pohromách či útocích vám otevřené prostory nebudou nic platné a bez zásob vody a potravin dlouho nevydržíte.

Němci tuší, vědí… a konají

V době, kdy jsme některými politiky chlácholeni, v jak bezpečné době a společnosti žijeme a jak se o nás někdo zcela jistě postará, Německo buduje další cvičiště, a to nejen pro armádu. Zcela novým objektem ve východním Bavorsku, Horní Falci, je například mnohasethektarový pozemek nacházející se nedaleko okresního města Tischenreuth, kde se má cvičit veškerý integrovaný systém a též místní obyvatelstvo proti nejrůznějším kolapsům. Není žádným tajemstvím, byť tato informace v našich médiích poněkud pozapadla, byla-li ventilována vůbec, je doporučení Berlína, aby občané měli doma k dispozici zásoby vody a potravin minimálně na pět dní. Je to strašení, nebo příprava?

Stále hovoříme o iniciativě politiků a vlád, nikoliv o skupině lidí, kteří „si hrají“ na katastrofy a budují si bunkry nebo se domlouvají na společných malých skladech věcí potřebných pro život na společně známých místech. Nehovoříme také o podivínských stavbách zbohatlíků, kteří si stavějí obludné podzemní kryty, jako je tomu například u Kralovic na severním Plzeňsku, kde by byla ustájena i domácí zvířata. Nehovoříme nyní ani o uskladnění životně důležitých komodit a Správě hmotných rezerv, což je kapitola sama za sebe.
Požádat ve sdružení vlastníků bytů o koupi naftového agregátu, za to by vás jistě lynčovali, a to nejen verbálně.

Sto procent!

Takové Švýcarsko má téměř stoprocentní ukrytí obyvatelstva. Jistě, hornatá krajina, množství tunelů k tomu přímo vybízí. A jak je tomu v Izraeli, který je České republice v mnohém vzorem?

„V Izraeli je to úplně jinak,“ vysvětluje bezpečnostní odborník David Bohbot. „Trochu vás překvapím, ale začnu armádou. Možná jsme zapomněli, že armáda by neměla být připravena jen na mise mimo stát, což je jen něco vedlejšího, něco jako extra přídavek. V Izraeli se armáda stará v první řadě o teritorium státu.“ Co to znamená? „Nejde jenom o vnější hranici, ale i uvnitř. Existuje takzvaný pikud oref, to jsou vojáci, kteří se starají o vnitřek státu, tedy vše, co je mezi hranicemi. A mají na starosti i bunkry. Kontrolují veřejné úřady, jak se o bunkry starají. Všude jsou veřejné bunkry a musejí být čisté, připravené, ne že by tam byly nějaké osobní věci, harampádí, zboží,“ pokračuje dále Bohbot. „Prostě aby byly kdykoliv v případě nebezpečí připraveny. Poté jsou soukromé bunkry. V Izraeli to musí mít každý dům. Neexistuje barák, kde není bunkr,“ šokuje oborník, který rozhodně ví, co říká. „A nejen to. Mnoho lidí má speciální pokoj, říká se tomu ‚mammad‘, který je silnější než ostatní a někdy tam jsou zásoby vody, sušenky pro případ, kdyby tam byli více času. Není to samozřejmě silné jako bunkr, ale pomáhá to hodně.“ Bunkr má být podle Bohbota vždy připraven pro jakýkoliv útok – „…chemický, biologický, konvenční, vedený třeba raketami.“

Vědí občané, co mají dělat, kam mají jít, když se ozvou sirény? „Nečeká se na to, až se něco stane. Dělají se cvičení, i když je klid. Je to zase vedené tou speciální složkou armády ve spolupráci s úřadem. Lidé jsou vycvičeni a každý ví, kam má utíkat, jak dlouho mu to trvá, jestli by měl zůstat v tom bytě, nebo bude mít čas utéci do bunkru. Anebo když je venku, tak se dostat včas do veřejného bunkru.“ Samozřejmě že v Izraeli je zcela odlišná bezpečnostní situace. Nicméně za příklad bychom si jej alespoň v nějakém ohledu mohli vzít.

„Udržovat to není levná záležitost. Tady v Čechách to jistě ne každý potřebuje. Myslím tím privátní bunkry. Ale o veřejných by měl každý vědět a měly by být udržované. Je určitě dobré, když i ve velkém domě, činžáku, je prostor, který je bezpečnější. My tam máme masky na dýchání, to je u vás asi science-fiction,“ konstatuje Bohbot. Vzpomínám při své nedávné návštěvě Kladna, jak jsme s ing. Petrem Macháčkem objížděli opuštěnou Poldovku. Tam v podzemí kryty nebyly, „ale byly pod každým činžákem, který postavili komunisté“, říká pivovarník Macháček. „Dnes se neví, co tam vlastně je. Asi bordel…“

Bunkr se dá podle Bohbota použít i jinak… „Když dojde k situaci, že je někde nějaký blázen, který ohrožuje lidi, proč jej tam nedostat, zavřít jej a zavolat policisty. Každý bunkr má přece silné dveře, přes které se jen tak někdo nedostane.“ Procento ukrytí obyvatel v Izraeli je kolem 99 procent. „Tady v Česku je situace taková, že se staráme o mosty, které spadly. Něco se musí stát, aby se začalo něco dít. Tolikrát slyšíme, že je taková a taková situace, že to budeme měnit, že nás to zajímá. Ale já nevidím žádnou změnu,“ varuje tvrdými slovy bezpečnostní odborník.

Někdo by řekl, že přece nebudeme utrácet peníze. V době, kdy se nám ekonomicky daří, to nebude tak bolet. Už kdysi se říkalo „připraveného nepřekvapí“. Jak jsme uvedli, nejde jen o případný teroristický útok, ale i třeba dopravní nehodu vozidla převážejícího nebezpečné látky. Nebo přírodní katastrofu. Jestli se civilní ochrana (za komunistů obrana) nazývá tak a tak, je marginální. Každý přece máme právo na zajištění své bezpečnosti. Dovedete si představit skutečný případ? To není futurologie. Nebo jde o to, aby svůj kryt mělo jen vedení, „elita“ a jejich příbuzní a známí?