„Prolhaná nenávist ztrácí dech. Tím odpornější vypouští jed. Už nekape jen z pomníku maršála I. S. Koněva, velícího záchraně Prahy. V Ostravě zohyzdil samo pohřebiště těch, kdo naši svobodu zaplatili životem. Ten hnus nedští jen z pár zabedněných lotrů. Raší z hnojníku darebáctví, sahajícího mnohem výš. Až ke katedrovým vrtichvostům a rychlokvaškám u koryt. Ke všem, kdo to, co dějiny vzkazují dnešku, mrzačí už dlouhé roky. Pravdu o druhé světové válce mají ve zvlášť zavilé nelásce. Právě ta totiž zjevuje jako na dlani, kdo nás měl v plánu vyhubit, kdo nás té hrůze vydal napospas – a komu naopak vděčíme i za holé přežití,“ poznamenal Skála.  

„Tolik obětí, jako Sověti, za nás nepřinesl nikdo. Hybridní válka, tupící jejich věčnou slávu, spojila srdce okoralá na kost. Skáčou, jak pískají noví váleční magoři. Ženou nás pod jejich opratě. Vřeští jen jménem menšiny. Řídnoucí a legračně pelichající. Ta špína si vybrala zbraně špatně. Hnusí se i většině těch, kdo Rusko bůhvíjak ‚nemusí‘. Vláda slíbila nový začátek. Ráznou distanci od všeho, co nám škodí a dělá ostudu. Drzost grázlů, ostouzejících rudoarmějce, však láme rekordy. A otevírá tak arénu, již vláda nemá kudy minout. Dodrží slib, s nímž vstupovala na scénu? Právě v tom, co bude barometrem i pro okolní svět?“ uzavřel otázkou Skála.