Za prvé prý rozhodně není pravda, že by se amnestie netýkala recidivistů, a byla v tomto smyslu „druhou šancí“ pro jednorázové hříšníky. „Odsouzeným k nepodmíněným trestům odnětí svobody, jichž se amnestie týká v článcích I. a III., v převážné většině již druhá, ba i třetí šance poskytována byla,“ píše soudce.

Trestní zákoník totiž podle něj ukládá postihovat pachatele méně závažných trestných činů - typicky krádeží - nejprve výchovnými tresty. Obvykle to prý bývá tak, že v prvním případě soud uděluje podmínku, pak obecně prospěšné práce, v některých případech je i třetí přečin potrestán jinak než vězením. Až když se takovéhle tresty zjevně míjí účinkem, uděluje se recidivistům nepodmíněné vězení. Proto ani není třeba studovat statistiky, aby bylo jasné, že propuštění z věznic byli převážně recidivisté.

Pak uvedl modelový případ odsouzence, který byl již třikrát odsouzen za krádeže. Naposledy na 24 měsíců, což už je velmi závažný trest v horní části trestní sazby. Široce formulovaná amnestie může takovému člověku zahladit předchozí podmínku i obecně prospěšné práce a rovněž dvouleté vězení. Z pohledu trestního práva tak už tento ostřílený "čórkař" nebude recidivistou.