Příkladem je situace v Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku. Letos si připomínáme 70. výročí autokefality této církve, kterou obdržela od Ruské pravoslavné církve.
Podporujete boj Svjatlany Cichanouské proti Lukašenkovi?Anketa
Konstantinopolský patriarchát však tuto autokefalitu neuznává a dokonce vydal 27. srpna 1998 vlastní „Patriárší a Synodální Tomos o udělení autokefality svaté Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku“. Od té doby jakékoliv pokusy českých a slovenských křesťanů připomenout si roli ruské církve vyvolávají poměrně tvrdou reakci. Když čteme dopisy z Fanaru, překvapí nás neobvykle tvrdá formulace diplomatických dokumentů. V Konstantinopoli jsou znepokojeni „porušováním dohod“ a „opovržením zavedeným církevním a kanonickým řádem“. Autokefalita z roku 1951 je nazývána „nezákonnou“ a je charakterizována jako „negativní, zjevně nekanonická, bezvýznamná událost“. Konstantinopolští činitelé vyjadřují „pochybnosti o upřímnosti a poctivosti“ a požadují „konečně prostudovat dějiny a kanonické právo ... a neprovokovat“, jinak vyhrožují sankcemi a dokonce i zrušením autokefality s vyloučením z „Posvátných diptychů pravoslavných autokefálních církví“.
Pokus o domluvu
Mezi usneseními Všeobecných sněmů chybí kánony, které by upravovaly udělování autokefality. Právě toto se stalo důvodem současných konfliktů.
Myšlenka řešení nesnází nahromaděných v pravoslavném světě na novém Všepravoslavném sněmu se dostala do popředí na počátku 20. století. Během těchto let si představitelé místních církví aktivně dopisovali a docela se dohodli na řadě témat, která budou předložena k všepravoslavnému jednání.
Světové války, Ruská revoluce, vyhnání Řeků z Malé Asie a další události bránily konání sněmu. Nicméně 8. až 23. června roku 1930 se v athoském monastýru Vatopedi konalo setkání, na němž se zástupci místních církví dohodli na řadě témat, která byla hodná projednávání na sněmu. Mezi nimi bylo i téma „Předpoklady a způsob udělování autonomie a autokefality“.
Na začátku jednání tajemník komise, švýcarský metropolita Damaskinos, přednesl prezentaci o tom, na čem se pravoslavné církve shodují a kde se jejich postoje liší.
Uvedeme zde několik nejdůležitějších citátů z této prezentace:
- „všechny svaté pravoslavné církve souhlasí s tím, že k vyhlášení autokefality je nezbytný všepravoslavný souhlas“.
V roce 1961 se na ostrově Rhodos za účasti většiny místních církví konala první všepravoslavná porada. Schůze potvrdila důležitost diskuze o problému autokefality na nadcházejícím sněmu. Na I. Všepravoslavném předsněmovním zasedání v roce 1976 bylo téma „Autokefalita a způsob jejího vyhlášení“ zařazeno do seznamu 10 témat pořadu Svatého a Velikého sněmu.
V listopadu 1993 Mezipravoslavná přípravná komise ve švýcarské Chambesy začala téma autokefality podstatně projednávat.
- „Kanonické udělení autokefality je nemožné bez předběžného potvrzení všepravoslavného konsenzu“.
- „Ekleziologický a kánonický základ instituce autokefality zaručuje rovnost autokefality všech místních autokefálních pravoslavných církví“.
Výsledkem diskuze bylo, že se místní církve (na jednání chyběly pouze Jeruzalémský a Gruzínský patriarcháty) téměř úplně shodli na textu dokumentu „Autokefalita a způsob jejího vyhlášení“, podle něhož udělení autokefality v budoucnu bude možné pouze se souhlasem všech místních církví a „církev, která byla prohlášena za autokefální, se uvádí jako rovnocenná do společenství pravoslavných církví a má všechna všeobecně stanovená kanonická privilegia (diptychy, vzpomínání, mezipravoslavné vztahy atd.)“
Konkrétně jako nezbytné podmínky pro udělení autokefality v odstavci 3 tohoto dokumentu byly zmíněny „souhlas církve-matky a zajištění všepravoslavného konsenzu“. Po splnění těchto podmínek se do procesu zapojoval ekumenický patriarcha. "Církev-matka po obdržení žádosti od podřízeného církevního regionu hodnotí stávající ekleziologické, kanonické a pastorační předpoklady pro udělení autokefality. Pokud místní sněm jako nejvyšší církevní orgán dá svůj souhlas, předloží vhodný návrh Ekumenickému patriarchátu, aby ten usiloval o všepravoslavný konsenzus a informoval ostatní místní autokefální církve“. A dále v odstavci „b“: „Všepravoslavný konsenzus se vyjadřuje jednomyslností sněmů autokefálních církví“.
Zbývalo se jen dohodnout na tom, jak přesně se vyhlašuje autokefalita udělena společným souhlasem všech místních církví: kdo a jak podepisuje příslušný dokument.
Dosažený úspěch však rozvinut nebyl. Po dobu šesti let Konstantinopolský patriarchát, který předsedal Meziopravoslavné přípravné komisi, její zasedání nesvolával. V roce 1999 se o to pokusil, ale kvůli vypuknutí estonské církevní krize o tři roky dříve se pokus neuskutečnil. Konstantinopolský patriarchát požadoval, aby se takzvaná Estonská apoštolská pravoslavná církev zřízená na kanonickém území Ruské pravoslavné církve jako autonomie Konstantinopolského patriarchátu účastnila schůzí spolu s obecně uznávanými místními církvemi. Ruská pravoslavná církev samozřejmě s tímto přístupem souhlasit nemohla.
V roce 2008 Konstantinopolský patriarchát opustil své předchozí požadavky a znovu otevřel cestu k obnovení jednání. V prosinci 2009 Meziopravoslavná přípravná komise pokračovala v diskuzi o problému autokefality. Na tomto zasedání některé místní církve zaujaly stanovisko, že Tomos o udělení autokefality musí být podepsán „Ekumenickým patriarchou, jako tím, kdo vyjadřuje všepravoslavný konsenzus“. Delegace Ruské, Srbské, Rumunské, Bulharské, Polské a církve v českých zemích a na Slovensku se však domnívaly, že Tomos by měl být podepsán zástupci všech místních církví. Bod 3c. v roce 2009 zněl takto: „Ekumenický patriarcha, jenž vyjadřuje souhlas církve-matky a všepravoslavný konsenzus, oficiálně vyhlašuje autokefalitu církve, která o to žádá, vydáním Tomosu o udělení autokefality. Tomos se podepisuje ekumenickým patriarchou a stvrzuje se podpisy Blaženějších primasů nejsvětějších pravoslavných církví, vyzvaných k tomu ekumenickým patriarchou“. Ale otázka obsahu Tomosu a způsobu jeho podepisování byla přenesena na příští zasedání Meziopravoslavné přípravné komise (2011).
Ale ani v roce 2011 konsenzus dosažen nebyl, protože stávající předpisy předpokládaly přijetí dokumentů pouze v případě jednomyslného schválení všemi místními církvemi. Cesta k vyřešení problému autokefality však byla na dosah. V listopadu 2011 předseda Oddělení pro vnější církevní vztahy Ruské pravoslavné církve metropolita Ilarion poznamenal, že „zbývá překonat některé technické detaily“. Podstata neshody spočívala v následujícím: delegace Konstantinopolského patriarchátu trvala na tom, aby podpis ekumenického patriarchy pod Tomosem o autokefalitě byl zvláště zdůrazněn (bylo navrženo dodat k němu slovo „apofenete“ (řecky – „rozhoduje“) a k podpisům hlav ostatních místních pravoslavných církví slovo „synapofenete“ („společně rozhoduje“)). Delegace Ruské pravoslavné církve vyjádřila názor, že by Tomos měl být schválen stejnými podpisy hlav všech místních pravoslavných církví, a konstantinopolskému patriarchovi by samozřejmě bylo přiděleno místo prvního mezi rovnými.
Nicméně v dubnu 2011 otázka autokefality byla dočasně odstraněna z jednání z iniciativy konstantinopolského patriarchy Bartoloměje, který rozeslal dopisy místním pravoslavným církvím s návrhem uspořádat Všepravoslavný sněm a diskuzi o kontroverzní otázce odložit do lepších časů.
V roce 2014 Synaxis (shromáždění hlav místních církví) rozhodl, že otázka autokefality se bude opět projednávat přípravnou komisí a bude následné předložena Všepravoslavnému sněmu. K projednání ale nedošlo, formální výmluvou se stal nedostatek času. Nicméně v roce 2015 hlavy Gruzínské, Srbské a Bulharské pravoslavných církví ve své korespondenci s patriarchou Bartolomějem prosazovali projednávání tématu autokefality na Svatém a Velikém sněmu.
V roce 2016 na setkání hlav místních pravoslavných církví Ruská církev vytrvale navrhovala řešení zbývajících drobných neshod v otázce udělování autokefality. Konstantinopolský patriarchát to však odmítl s tím, že by to mohlo vést ke zpoždění svolání Všepravoslavného sněmu. Fanar však znovu slíbil, že nebude zasahovat do církevních záležitostí na Ukrajině před sněmem, ani po něm. "Těmto slovům jsme věřili", řekl předseda OVCV metropolita Ilarion řeckému vydání Romfea. "Mysleli jsme: když to říká ekumenický patriarcha, pojďme opravdu, jak nám slibuje, uspořádat sněm a poté budeme pokračovat v diskuzi na téma autokefality. Neměli bychom mu věřit, podvedl nás. Toto byla naše velká chyba. “
Hierarcha Konstantinopolského patriarchátu, biskup abydoský Kyrillos, ve svém článku „Ukrajinská autokefalita“ skutečně upřímně přiznal, že ani ratifikace dokumentu o autokefalitě Krétským sněmem by nic nezměnila – Konstantinopol by i nadále jednala na základě vlastního chápání své „primární role“ v pravoslavné církvi.
Od „sester“ k „dcerám“
Fanar spoléhal na svérázný volný výklad kánonů a pokusil se odůvodnit své „jedinečné privilegium přijímat odvolání od hierarchů a duchovních“ všech místních církví. A postupem času vznesl nárok na kontrolování celé pravoslavné diaspory.
Změnami prošlo i učení o autokefalitě. Již v polovině 19. století při vyhlášení vzniku Řecké církve, Fanar prohlásil: „Pravoslavná církev v Řeckém království je nyní prohlášena duchovní sestrou bývalé Matky-církve, Ekumenického patriarchátu“. Ekumenický patriarchát již nebude její „matkou“, nýbrž „církví-sestrou“ (Tomos z roku 1850).
Stojí za zmínku fakt, že i když Řecká církev byla pod jurisdikcí Konstantinopole, o všem se rozhodovalo na svolaném Svatém a Velikém sněmu za účasti zástupců jiných místních církví.
Autokefalie Řecké církve byla značně omezená, ale pro pozdější tomosy se situace změnila ještě více, a to ne ve prospěch místních církví. Vydáváním nových tomosů o autokefalitě v Konstantinopoli nadále omezovali práva místních církví (přitom rozhodnutí byla přijímána individuálně bez konzultace s jinými církvemi). Zvláště názorné jsou dokumenty blízké naší době.
Tomosy adresované Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku (1998) a takzvané Ukrajinské pravoslavné církvi (2019) podstatně omezují práva těchto církví.
Konstantinopol si vyhrazuje právo zrušit autokefalitu, reguluje strukturu a principy správy, zakazuje starat se o věřící v zahraničí, nařizuje brát myro od „církve-matky“, vyhrazuje si monopolní právo moderovat komunikaci nových autokefalit s místními církvemi.
Konstantinopol se v podstatě prohlašuje za hlavu všech místních církví, což je přímo uvedeno v tomosu takzvané Ukrajinské „církve“: „Autokefální církev na Ukrajině uznává Nejsvětější apoštolský a patriářší ekumenický stolec za svou hlavu, a to stejně jako ostatní patriarchové a primasové“.
Konstantinopol se snaží stát se jedinečným ve svém postavení „správcem“ všech ostatních místních církví a vykonávat nad nimi dohled.
Je zřejmé, že nároku Konstantinopole na „unikátní“ právo udělovat autokefalitu chybí nejen historické a kanonické důvody, ale je přímo v rozporu se všemi dohodnutými přístupy k této otázce na všepravoslavné úrovni. Je třeba poznamenat, že ještě před 10 lety sám Fanar trval na všepravoslavném konsenzu v této otázce. A přitom vyhlásil „autokefalitu“ PCU, aniž by projednal tuto otázku na jakémkoliv všepravoslavném setkání či obdržel souhlas místních církví, čímž se dostal do rozporu s pravoslavnými kánony. A přeškrtl tím roky práce na dosažení všeobecného konsenzu.
Afanasij Zoitakis, kandidát historických věd. Přednášející na Katedře církevních dějin (Historická fakulta, Moskevská státní univerzita)
Publikovaný názor byl po souhlasu vydavatele převzatý z odborně laděného webu Ikona press.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
