Moje úvaha vychází ze zkušeností, jak je jednoduché mocensky ovládat. Stačí mít „kryté záda“ velkými penězi, „svého policistu, státního zástupce a soudce.“ A pak již nestojí nic v cestě, jak de facto ovládat tento stát. Pak hurá do „prosazování“ svých aktivit, které s morálkou a právem nemají nic společného. Nic se vám nemůže stát. To je ale předsudek. I zde platí staré české přísloví: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.“

Ale zpět k vině soudce Elischera. Pana soudce neznám, nikdy jsem o něm neslyšela, ani v pozitivních, ani negativních věcech. Přesto se mi jeví jeho „kauza“ poněkud vymykající se z běžné praxe. Je opravdu zločinec, který si nechal platit za rozsudky? Nebo jen soudil v souladu se zákony a dokonce s římským právem, etikou, spravedlností a spravedlivostí? Komu se vlastně znelíbil, že jeho kauza probíhá pod světlem televizních kamer?

Myslím, že žádný soudce by neměl odsoudit nevinné lidi „je-li mezi 10 jen jeden bez viny a nemá dostatečné důkazy, tak by měl osvobodit všechny“, než zavřít nevinného.

Dnes zcela nedodržované In dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) je právní zásada, která stanovuje povinnost soudu rozhodovat ve prospěch obžalovaného, pokud o jeho vině existují pochybnosti, které nelze odstranit.