Karel Gott je fenomén. Je král lidských srdcí. Ani za posledních třicet let, přestože byla všemožná snaha, ho nebyli tzv. revolucionáři schopni od národa oddělit. Nechali jsme si vzít mnohé, ale Gotta ne! Zprávu o jeho úmrtí jsem přijala v hlubokém zármutku, jako když odejde někdo blízký. A on byl blízký nám všem, kteří jsme jeho písně poslouchali. Měli jsme pocit, že nám rozumí, že zná naše bolesti, starosti i radosti. V jeho písních jsme nacházeli útěchu i radost. Nad zprávou o jeho smrti se náhle zastavilo srdce miliónům lidí bolestí. Ti, co ho měli rádi, zapálili svíčku, kondolovali, půjdou se mu osobně poklonit a rozloučit se s ním. Ti, kteří ho rádi neměli a jsou slušní, tak mlčí. Vždyť zemřel táta, manžel, osobnost, kterou miloval národ a to nejen doma, ale i v zahraničí.

Vykřičeli jen nenávist sami k sobě

Vždy se však najdou hyeny, které místo projevu soustrasti začnou rozsévat nenávist, závist, zlobu. Lidé jsou hodní, zlí, chytří, hloupí. Nemusí mít rádi Karla Gotta a jeho tvorbu, ale jsou chvíle, kdy se musí i ti zlí a hloupí ovládat. To ovšem někteří z nich nezvládli a svoji nenávist – vlastně sami k sobě – vykřičeli. Vždyť právě oni by chtěli být jako Gott, byli to oni, co mu budou závidět i jeho smrt. Jsou to oni, zlí, hloupí, neschopní, kteří ničeho nedosáhli a budou plivat na nejoblíbenějšího, na našeho Karla Gotta.