Igelitová taška se stala symbolem znečišťování životního prostředí a nadměrné, nerozumné spotřeby, a to přes to, že objem těchto tašek činí pouze 0,1 – 1 % z odpadu produkovaného člověkem. Jak to tomu často bývá, pokud se bojuje proti symbolům, jdou věcné argumenty stranou.

Taška jako pytel

Je pravdou, že výroba plastových tašek je založena na zpracování ropných produktů, plynu a uhlí, čímž dochází k emisi skleníkových plynů a znečišťovaní životního prostředí polutanty, jako je například síra. Jsou také problémem v odpadovém hospodářství, protože zamořují jezera, řeky a oceány. Ze zahraničních zkušeností je rovněž zřejmé, že zpoplatnění plastových tašek sníží dramaticky jejich spotřebu.

Je však nutno mít na vědomí, že plastové tašky jsou z velké části používány nejen pro odnesení nákupu, ale sekundárně též slouží jako pytle na odpadky. Pokles spotřeby plastových tašek je tak do určité míry kompenzován zvýšenou spotřebou pytlů na odpadky, které jsou ale rovněž z igelitu.

Další skutečností je, že zákazníci sice budou méně používat pro odnos svých nákupů plastové tašky, ale v kapse si nákup rovněž neodnesou. Budou tedy muset použít nějakou z alternativ igelitových tašek. Takovými alternativami jsou buď papírové, polyetylenové nebo polypropylenové tašky na vícero použití nebo tašky látkové, respektive bavlněné.

Je tedy zapotřebí srovnat míru znečistění životního prostředí při výrobě igelitových a alternativních tašek.