Ano, Praha je slavná, stověžatá, pyšní se krásnými restaurovanými historickými fasádami, paláci, chrámy i synagogami. Není divu, že od Velikonoc do Dušiček přiláká šest milionů turistů a ti kultivovanější mezi nimi jistě navštíví Pražské jaro či Pražský podzim a vyslechnou si díla dávných mistrů anebo shlédnou jednu z velkých retrospektivních výstav starých malířů. Praha je jedno velké monumentální muzeum, ale za živou současnou kulturou, ostatně jako všude v Evropě, nikdo nepřijede, neboť, to co se za ni považuje, je v době masivní turistiky masově ignorováno. Vzpomínám na návštěvu madridského Prada, kde jsou i mimo sezónu ohromné návaly na všech patrech starého umění s výjimkou toho nejvyššího, té instalace poválečného malířství. A dokonce i zde se těch pár návštěvníků tváří netečně, jakoby ze slušnosti či snobismu nechtěli nevěřícně kroutit hlavou. Co se to stalo? Je moderní malířství a nejen to abstraktní nesrozumitelné? Lidé masově odmítají moderní architekturu, sochařství i literární díla, často oceňovaná kritikou a intelektuály. Nerozdělila se dnes kultura na vysoké umění (hochkultur) většině nepochopitelné a na komerční popkulturu odmítanou pro změnu vzdělanci? Anebo už neumíme tvořit tak, aby kvalitní dílo – stavitelské, výtvarné i psané – rezonovalo s většinou, jako tomu bylo v minulosti. Jak to, že lidé, kteří ocení vizuální velká díla minulosti, ta moderní jim nejsou po chuti?

Zdánlivě obtížná otázka se vyjasní, začneme-li rozlišovat. Oddělme si od kultury pojem civilizace, tj. vědu, techniku, etiketu i politický řád, o který se dělíme s mnoha národy a zbude nám „morální energie, která drží společnost dohromady,“ (Herder) čili to, co každého člena definuje. Kultura společenství je ale nepochybně hierarchická a tu má pravdu Humboldt, a tak závisí v první řadě na těch, kteří ji kultivují a proto byly založeny školy a univerzity, přestože ji každý v normativní společnosti ve větší či menší míře sdílí. Čili kultura je ve své podstatě záležitost duchovní a potřebuje své kněžstvo, v tom se osvícenci nemýlili. Vždyť také až do renesance žádná kultura odlišná od křesťanství nebyla myslitelná a sám pojem pochází dokonce až z 18. století. Bohužel se ukázalo, že ten nový světský klerus byl prodchnut duchem antisakrálním, křesťanství a tradici odmítl i s monarchií a návrat k jakémusi stoickému humanismu antiky se ukázal jako ubohá a nefunkční náhražka.