Od těch dob se v médiích s analýzami české deprese roztrhl pytel a bylo vyřčeno mnoho chytrých postřehů, srovnáme-li ale celkový obraz, jež vykreslují, s obecnou náladou na Slovensku nebo v Polsku, něco tu neštymuje.

Většina komentátorů má ovšem jasno – za všechno může dědictví totalitarismu a politika. Ta radikální rétorika „o spálené zemi“ (Zeman), o grosstapu ministra vnitra Grose, to silácké, agresivní a vulgární vymezování se vůči oponentům (Rath, Paroubek), to neustálé zesměšňování a ponižování protivníků (Klaus), jako by byli nemocí (patologií) společnosti a měli snad emigrovat, když se jim doma něco nezdá. Korunu všemu teď nasadil prezident Zeman, který své kritiky nazývá otevřeně hlupáky a idioty a vyhlašuje, že Nečasova „pravicová“ vláda byla tou nejhorší v celé (!) historii. Je-li politika takto agresivní, znamená to ovšem, že je také bezmocná.

Není divu, že tak úděsný verbální duel musí deprimovat a zároveň posilovat fatalistickou představu, že politika nic nezmění, že lze jen nadávat. Vzorem chování se pro občana stává agrese, získal představu, že jen razantní postoj může něčeho byť jen individuálně dosáhnout. A důvodů k nespokojenosti je stále víc – byrokracie neúnavně roste a vymýšlí nové poplatky, pět let už stoupají nezaměstnanost, daně i státní dluh a ekonomická stagnace stárnoucí společnosti vypadá na doživotí. Mladí se učí anglicky a odcházejí často za lepším.

A přitom je životní úroveň v Česku vyšší než v Polsku a na Slovensku, dokonce teď v krizi vyšší než v Řecku a Portugalsku a existují i jiné ekonomické ukazatele než HDP. Češi mají velmi dobrou bytovou situaci (m2 na osobu) i vysoký počet soukromých bytů, domů a chat, dotovanou železniční dopravu, poměrně slušné zdravotnictví, dvě auta na rodinu, levné vysoké školy atp.