Poválečná Evropa, ta západní, od padesátých do devadesátých let nesmírně ztloustla a vytvořila si parazitickou kulturu. Prvenství má jistě sobectví mladých lidí, kteří nezakládají rodinu, a žijí, tyjí z rodičů, studují humanitní neúživné obory, zato si užívají života, na úkor příštích generací, které už nebudou schopny se o své prarodiče důstojně postarat. Stárnutí Evropanů znamená především méně invence, inovace, ztrátu dynamiky a mentální sklerózu společnosti a přestože by bylo možné demografický deficit snadno nahradit přistěhovalci, aby to mělo smysl, muselo by se vybírat podle odborné kvalifikace a intelektuálního potenciálu, což prý podle lidsko právní ideologie rovnosti všech lidí nejde. Diskriminaci jsme jednou provždy zakázali.

Druhou příčinu stagnace deflace vidím v obrovské byrokratizaci tzv. pečovatelského státu, který spolyká téměř všude padesát procent HDP a dusí hospodářskou aktivitu. Způsobila ji v době konjunktury představa, že bude stále lépe, radostněji a ta se vtělila do politických slibů. Stát začal nejen zaměstnávat čím dál více úředníků, ale expandovalo i státní školství, policie, zdravotnictví, sociální péče, a čím dál víc občanů je na státu závislých a aparát rozdělování roste. Představa, že lze všechno včetně umělých pracovních míst úspěšně dotovat v mnoha myslích převládla a byla také posílena ideologií lidských práv, často ovšem jen finančních nároků.

Na třetí místo v pomyslné negativní hierarchii bych postavil úpadek obchodního prostředí a podnikatelům nepřátelskou byrokracii i společnost. Představu, že potenciální hospodářskou nepoctivost je možné důkladně mikroekonomicky úspěšně regulovat, omezovat a hlídat. Ilustruje to nejlépe statistika. Jak málo vzniká v Evropě nových podniků (3%), jak těžké je získat podnikatelský úvěr, jak nemožné začít po poctivém bankrotu znovu, jak zoufalé papírování zdražuje hospodářskou aktivitu, na kterou právě ty malé a začínajíci firmy nemají.