Miliony slov anglojazyčných ekonomů, včetně nobelistů, neovlivněných evropskou ideologií bylo během pětileté eurokrize vyplýtváno na vysvětlení, proč deflační politika (interní devalvace) na záchranu společné měny nemůže fungovat. Proč půjčky (místo odpisů) bankrotujícím a úsporná opatření spolu se zvyšováním daní nerozhýbají na jihu Evropy ekonomiku, rozhodně ne tak rychle, aby se hroutící společnost dostala z krize.

Půjčky a euroval byly vysvětlovány jako záchrana, zatímco nezaměstnanost, hospodářský úpadek a emigrace schopných v postižených převážně jižních státech narůstaly. V evropském parlamentu zasedla třetina odpůrců Unie, nový francouzský prezident vyhrál volby mimo jiné i rétorikou odmítnutí úspor a zvýšil daně. Francie na pokraji recese, Itálie se propadla. Europolitici Jihu se proti Německu a jeho severním satelitům srotili a v Evropské bance prosadili politiku kvantitativního uvolňování. Příliš pozdě a při 60 miliardách eur měsíčně příliš slabou na zásadní obrat.