Ti kritičtí ekonomové mezi nimi byli v menšině, teorie zřejmá, ale empirický test v době globální konjunktury nebyl k mání. Stačila úvěrová krize, maastrichtský optimismus vyvanul, stagnace i děsivě narůstající politické konflikty konsensus pohřbily.

Nechme stranou utopickou vizi grandiózního projektu stále těsnější unie i ukrývané důvody - udržet na uzdě Bundesbanku či francouzské politické komplexy. I zastánci svobodného trhu tehdy argumentovali, že jde o projekt „laissez faire“. Osvobozené finanční toky si měly najít efektivnější a výnosnější investice, urychlit konvergenci produktivity i životní úrovně. Na čas to tak vypadalo. Avšak neregulované kapitálové veletoky v měnové unii tak jako v hypoteční krizi v USA natekly do spekulací s nemovitostmi a levné úvěry společné měny podpořily pochybné podnikatelské záměry (Irsko, Španělsko) i řeckou byzantinskou korupci. Masivní nerovnováha běžného účtu mezi Předalpím a Zaalpím teď rozdělila Evropu.

Jak to, že si byli nejen politici, ale i ekonomové tak jistí, že samotná liberalizace finančních trhů zajistí mikroekonomickou efektivitu? Jak to, že se domnívali, že stačí, když centrální banka pohlídá nízkou, ale stabilní inflaci a lidstvo se navždy osvobodí z recese?