Dnes je zřejmé, že tu proti sobě stojí v celé Evropě dva nesmiřitelné tábory a v ostré potyčce mezi nimi je obětí především zdravý rozum. Na eurofilní straně stojí téměř všichni politici všech vládních stran a mocná mašinerie Unie (Komise, europarlament, Evropský soudní dvůr) a několik tisíc nevládních organizací, projektů, včetně mnoha iniciativ státních univerzit, které Unie finančně podporuje. Na straně druhé, s výjimkou některých liberálů, stojí malé, různorodé okrajové strany často levicových nebo nacionálně pravicových radikálů, jedna umírněná euroskeptická strana anglických konzervatistů a vůči Unii značně kritická britská média i stále větší pochybnosti občanů evropských zemí o smyslu budování jednotného státu.

Po velkých dějinných katastrofách a takovou byla první světová válka, ve které Francie vykrvácela, hledají lidé a tím i demokratičtí politici často opačná, neméně iracionální řešení. Poválečný pacifismus a appeasement umožnil Hitlerovu agresi, versaillské mírové dohody vyvolaly v postiženém Maďarsku a Rakousku iredentu, demokracie byla na ústupu a idealistické panevropské představy dvacátých let se po další katastrofální válce začaly prosazovat. Politici si uvědomili, že ponižování Německa je nebezpečné a pokusili se místo staré doktriny rovnováhy sil v Evropě, teď už více než ochotné západní Německo včlenit do projektu integrace. Takovou představu posílila studená válka, čili americký nátlak, který Marshallovu pomoc podmínil založením Evropského společenství uhlí a oceli (1952). Spojené státy evropské v Churchillově a americké rétorice měly být obranným valem proti komunismu. Bipolární nukleární pat, nikoli Unie, jak se sama chlubí, zajistil mír v Evropě, a dlužno dodat, že po tak strašlivé válečné katastrofě a po ztrátě velmocenské imperiální ambice zdevastovaného Německa by byl francouzsko-německý mír zajištěn jistě i bez Unie, ostatně představa nějaké války mezi západními státy by byla tehdy stejně jako dnes zcela absurdní.

Liberální etapa společného trhu evropského společenství měla ohromný ekonomický úspěch a ten vyvolal v život, jak demokratizaci autoritářských režimů (Španělsko, Portugalsko, Řecko), tak i snahu téměř všech západních zemí v Evropě, aby se k hospodářskému společenství připojily, což se postupně stalo. Bezprecedentní poválečný růst životní úrovně přesvědčil (a vlastně i zmátl) občany, že je nastoupená cesta správná. Snad by i mohla být, kdyby vítězil pomalý přízemní pragmatismus.