V Ústřední vojenské nemocnici v Praze - Střešovicích jsem byl poprvé v květnu 1950. To když jsem dělal zkoušky na vojenské gymnázium. Museli jsme tu absolvovat důkladnou celodenní zdravotní prohlídku na všech odděleních.

Od té doby je mi ÚVN osudem. Chodím tam pravidelně preventivně, a někdy, jak by řekl exprezident Václav Klaus, jsem i přivážen nepreventivně. Ještě pamatuji, že při vizitě podával velitel pokoje hlášení, vážně nemocní leželi a chodící stáli v pozoru před postelemi a představovali se hodností a jménem. V ambulanci měli generálové, důstojníci a vojáci přednost. Civilisté se sem dostali jen obtížně, a když už, většinou s nějakou přímluvou.

Za více než pětasedmdesátiletou existenci si "úvéenka", jak se tohle pojmenování obecně vžilo, vybudovala vysokou neformální prestiž. Zrodila se začátkem srpna osmatřicátého jako Masarykova vojenská nemocnice, ale k tomuto názvu se nevrátila. Je i fakultní nemocnicí. Má mezinárodní akreditaci komise JCI. Ve srovnání s minulostí tu už není nebo chybí pediatrie, gynekologie, kardiochirurgie a léčba infekčních chorob a popálenin.

Veřejnou nemocnicí s osmi klinikami a s téměř pětistovkou lůžek, na nichž se ročně vystřídá v průměru padesát tisíc pacientů, se ÚVN stala jako příspěvková nemocnice až v roce 1994. Bylo to součást demokratizačního procesu v armádě. Podařilo se tu zajišťovat i péči o veterány. Vojenští lékaři se zúčastňují vojenských misí, v nichž sbírají i zkušenosti pro případ bezpečnostního a vojenského ohrožení republiky.

Nemocnici pomohlo, když se stala zdravotnickým zařízením i pro vládní činitele a prezident Václav Havel tu měl své apartmá. V tu dobu i poté se podařilo nemocnici modernizovat. Na druhé straně ÚVN nepomohlo, poškodilo nezaviněně pověst, když tu zkrachoval nákladný projekt ubytovacího zařízení.

Rozhodující ale je, že nepamatuji, aby si někdo stěžoval, že se mu tu nedostalo potřebné zdravotní péče. A tohle je vždy nejdůležitější, co dělá dobrou pověst. "Úvéenka" má prostě zvuk.