Benjamin Kuras: Nebezpečnost iluze bezpečnosti

Mezi zdejšími odborníky na bezpečnost jsem pouhý už několik desetiletí pilný reportér nebezpečnosti. Konkrétně nebezpečnosti dlouhodobé politiky Evropské unie a v posledních osmi letech i politiky americké (která se ale teď zřejmě začne měnit), nebezpečnosti všeobecně na Západě vládnoucí politické korektnosti pěstující cenzuru a perzekuci nesprávně myslících, neomarxistického relativismu pokládajícího všechny kultury za rovnocenné a ustupujícího kulturám či antikulturám cizím na úkor kultury vlastní, a nebezpečnosti západního sebemrskačství činícího Západ vinným za všechna zla dějin a z něho vyrůstajícího kolaborantství se silami otevřeně se vyhlašujícími za jeho nepřátele.

Dnešní migrační krize je všech těchto nebezpečností vyvrcholením, které, jak už slyšet z mnoha komentářů, směřuje setrvačností k zániku západní civilizace a tím k zhroucení civilizace jako takové, neboť naše civilizace udržuje všechny ostatní civilizace při životě, přinejmenším technologicky. Je prakticky nemožné vytvářet bezpečnost, jestliže nevnímáme charakter, jakost a míru všech nebezpečností, před nimiž se máme zabezpečovat. Slovy současného francouzského filosofa Guillauma Faye „nic není tak explozivní jako potlačovaná pravda“. Pokusím se tedy popsat, v jaké se v těchto dnech nacházíme situaci nebezpečnostní a ponechám na bezpečnostních odbornících, jaké z toho vyvodit důsledky bezpečnostní.

Když jsme před sedmi lety v Lisabonské smlouvě přijímali klauzuli o „společném řízení migračních toků“, pokládali jsme ji za nějaké freudovské přeřeknutí typizující ztrátu smyslu pro individuální lidství. Nikoho by tehdy nenapadlo, že byla míněna vážně a doslovně a že s přeměnou individuální a kontrolovatelné migrace v dnešní nekontrolované migrační toky autoři Lisabonské smlouvy už tehdy počítali. A že tudíž nelze od bruselské byrokracie očekávat, že by se chtěla pokusit migrační přítoky zastavit, nýbrž že podle klauzule o jejich společném řízení bude trvat na jejich rozmisťování do celé Unie. A bude to provádět proti vůli občanů všemožnými triky, z nichž nejnovějším je „fair“ rozmisťování migrantů do postupně všech krajů a obcí bez schválení národních vlád a parlamentů, jaké se dnes provádí otevřeně v Itálii, Francii a Německu, a utajeně už i v České republice, jak se dá vysoudit ze zprávy o znásilnění spáchaném afghánským mladíkem, který sem přišel s celou rodinou v rámci jakéhosi migračního programu, o němž veřejnost nic neví, ale který je porušením vůle českého parlamentu.

Letos na jaře upozornil ředitel evropské hraniční agentury Frontex Fabrice Leggeri, že hromadící se vlna migrace směřující do Itálie bude za současného bezpečnostního stavu nezvládnutelná. Na italských březích vypadá takto - viz.

Připomeňme si, že Frontex je agentura, jejímž teoretickým úkolem je střežit hranice EU, ale její praktickou pracovní náplní je sledovat námořní hranice Libye, přebírat na nich z vratkých člunů africké migranty, z devadesáti procent muže ve vojenském věku, a odvážet je do Itálie. Podle údajů Frontexu mají lodě výslovný zákaz vracet migranty zpět do Libye. Kdo tento zákaz vydal a proč?

Po krachu jednání s Tureckem, jehož podmínky byly od samého začátku nesplnitelné, se znovu rozjíždějí toky na Řecko, když už nás to stálo tři miliardy eur. Že nový sultán Erdogan si už zase na Řecko brousí zuby, lze vysoudit z jeho nedávného výroku, že „některé řecké ostrovy kdysi patřily Turecku a dodnes tam stojí zbytky mešit“. My si připomeňme, že Turecku kdysi „pařilo“ i Bulharsko, Srbsko, Maďarsko, ždibec jižní Moravy a východní Rakousy až k okrajům Vídně.

Italský premiér Matteo Renzi koncem října sdělil, že Itálie se pod náporem migrace ekonomicky a společensky hroutí a jestliže jí Brusel nepomůže, neschválí mu rozpočet. Ale místo, aby od Bruselu žádal pomoc se zastavením migračních toků, vyzývá jej, aby konečně vnutil migrační kvóty i „východním členům, kteří žijí z našich příspěvků“. Jakékoli zastavování toků tedy zjevně stále není na pořadu celoevropského jednání. Připomeňme si politicky nekorektně, ale faktologicky nepopíratelně, že podstatnou část těchto migračních toků tvoří zradikalizovaní muslimové islámskými klerikály instruovaní Evropu ekonomicky vyždímat, terorem zastrašit, fyzicky kolonizovat, sexuálně využívat a oplodňovat, kulturně přetvářet a politicky ovládnout – ne se jí přizpůsobit. Na masivní infiltraci Islámského státu mezi migranty upozornil v Evropském parlamentě 26. září evropský koodinátor antiterorismu Gilles de Kerchove.

Velký náskok před ostatními zeměmi má Francie, jejíž muslimská populace překročila 10% čili 6,5 milionů podle vládních odhadů, 12% čili 7 milionů podle úřadu vrchního imáma a spíš se blíží 15 procentům podle bývalého ministra pro rovnoprávnost, sociologa alžírského původu Azouze Begaga. V sondáži Montaignova institutu, kterou řídil profesor antropologie tuniského původu Hakim el Karoui, paří 28% francouzských muslimů k ultraradikální větvi islámu odmítající integraci, usilující o islámskou nadvládu a ochotně se přidávající ke kampani teroristického násilí. To by byla už hodně početná okupační armáda, vyzbrojovaná dnes snadno získatelnými střelnými zbraněmi ve francouzských islámských čtvrtích. Bezpečnostní ohrožení Francie je tedy ze všech evropských zemí nejakutnější a v posledních měsících konečně začíná být i podrobněji veřejně dokumentováno. Premiér Valls si už troufl zveřejnit informaci o přítomnosti přibližně 15.000 aktivních džihádistů na francouzském území. Z událostí, které se konečně dostávají na veřejnost, si načtěme stručný výběr:
8. října v obci Viry-Châtillon byli přepadeni a zapáleni 4 policisté, jen taktak uniknuvší smrti upálením. 17. října stovka útočníků kamením a zápalnými láhvemi útočila na skupinu policistů reagujících na požární poplach. Podobné střety se dějí v různých městech téměř denně, a každý měsíc je zraněno přes 500 policistů. Za loňský rok se sečetlo 6.850 útoků na policisty a četníky, z nich 5.730 utrpělo zranění. Letos bylo zraněno 3.270 jen za první čtyři měsíce. Počty útoků rok od roku narůstají, podporovány skandálně mírnými tresty francouzských soudů a stejně skandálně přísnými tresty pro Francouze, kteří si troufají se fyzicky bránit. 17. října také uspořádali policisté veřejnou demonstraci na protest proti nedostatečné výzbroji a vypískali policejního ředitele. Téhož dne odhodil politickou korektnost i bývalý socialistický ministr vnitra, dnes pověřený reorganizací francouzského islámu, Jean-Pierre Chevènement, oznámením, že „Francii hrozí občanská válka“.

Ve školách se množí rebelie a fyzické útoky na učitele, na veřejnosti obtěžování francouzských dívek a fyzické napadání homosexuálů.

Z částí pařížského centra se stávají migrantská tábořiště.

Části Paříže okupují davové modlitby.

Ač většina politiků, levicových i pravicových, stále ještě omílá nahraná hesla „Etnická diverzita je pro Francii přínosem“ a „islám je nedílnou součástí nás, naší kultury a našich kořenů“ (ještě nedávnými slovy premiéra Manuela Vallse), sám prezident Holland přiznal, že probíhá „rozdělení Francie na dvě znepřátelené populace“. Na internetových serverech se množí výzvy imámů a islámských ideologů k mladým muslimům, aby pomohli Francii pohřbít pod demografickou záplavou, akcelerující islamizací a gerillovou válkou zastrašující domorodé Francouze do podrobení.

Politici, akademici a publicisté si konečně troufají vystupovat v médiích. Spisovatel Philippe de Villiers upozornil na existenci tajných a protizákonných dohod státu předávat části francouzského území bez odporu nadvládě šariátských zákonů. Profesor islamologie na lyonské univerzitě Fabrice Balanche přiznal existenci mnoha „území, kde se policie neodváží vstoupit, kde autorita státu je zcela nepřítomná a kde se vytvořily islámské ministáty.“

Spisovatel a novinář, autor knihy „Francouzská sebevražda“, Éric Zemmour, hovořil v televizi o islamizaci mnoha předměstí, která přestala být Francií a kde vládnou zákony šaria. Politik Franck Guiot popsal no-go zóny, kam se policisté bojí, protože mají zakázáno použít střelných zbraní na obranu před útoky. Starosta města Amiens Gilles Demailly vyprávěl, jak v jeho no-go zónách „už nemůžete objednat pizzu nebo zavolat doktora“. Radio Europe 1 označilo prakticky celou Marseille za no-go zónu. Ministerstvo vnitra uvedlo, že 184 čtverečné kilometry Marseille jsou pod vládou muslimských gangů. Listy Le Figaro, France Soir, Le Parisien, Le Point, L’Obs a Valeurs Actuelles přinášejí reportáže z no-go zón plných „agrese, antisociálního chování, prodeje drog a střelných zbraní, muslimských gangů a etnických násilnosti vyhánějících nemuslimy“. Z desítek měst jako Perpignan, Toulouse, Roubaix, Orléans, Tours, Lille, Lyons, Strassbourg, Grenoble a okrajových předměstí Paříže. Největší zločinnost je v předměstí Seine-Saint-Denis, kde žije 600.000 muslimů, z poloviny nezaměstnaných.

Informace o válečném střetu s domácím agresivním islámem už Francie nedokáže politicky korektně utajovat. A po půldruhém století obnovuje vedle početního posilování policie i Národní gardu 40.000 (podle některých údajů až 80.000) rezervistů a dobrovolníků. Po kamionovém teroristickém útoku v Nice prudce vzrostl počet Francouzů vstupujících do střeleckých klubů a kupujících střelné zbraně. “Jsme na pokraji občanské války,” sdělil parlamentní komisi šéf francouzské vnitřní bezpečnosti Patrick Calvar, se zprávami, že radikalizované muslimské gangy připravují násilné převzetí francouzských území a s vysvětlením, že nezakročí-li se teď, brzy by mohlo být pozdě. Podle Érica Zemmoura, citujícího “vysoké zdroje z vojenského velení”, se připravuje operace na rekonkvistu ztracených území.

Pro nás akutnější je samozřejmě sousední Německo, jemuž se za dva roky podařilo dohnat, na co si Francie střádala dvacet let. Následky loňské „merkelizace“ migračních toků na německou kriminalitu už dostatečně známe: německá policie zveřejnila číslici 208.000 trestných činů čerstvých migrantů za loňský rok, plus 700 denně průměrně letos. V počtu znásilnění jsou Němky pořád ještě daleko za rekordmankami Švédkami, ale i to brzy doženou. Počty cvičených džihádistů vyslaných Islámským státem německá kontrarozvědka odhaduje na několik tisíc.

Vedle hryzavého pocitu viny za dvě světové války, znemožňujícího nemilovat jakékoli cizince bez nařčení z neonacismu a vedle aktivní politiky politické levice nahradit německý národ jakýmkoli jiným, trpí Německo ze všech evropských národů největším demografickým úbytkem, trvale každoročně už od roku 1972. Výsledkem je prudký pokles počtu Němců ve věkové kategorii 20-35, čili ve věku plození a rození dalších generací, ale zároveň ve věku vojenském. Podle spolkového statistického úřadu mělo Německo na začátku roku 2015 v této kategorii 15 milionů mužů a žen, z nichž 3,5 milionu byli imigranti nebo potomci imigrantů a 11,5 milionů Němců, z toho muži necelých 6 milionů. O té doby migrantů přibyly téměř 2 miliony a Spolkový úřad pro migraci a uprchlíky přiznává, že tato nová vlna obsahuje téměř výlučně muže právě v této věkové kategorii. Při dalším očekávaném milionu příchozích ročně – což je mimochodem čtyřnásobek celkového počtu německých braných sil – plus rodiny, které si budou moci přivézt, plus vyšší porodnost než německá, se v této věkové kategorii němečtí muži stanou v roce 2020 menšinou, navždy a nenávratně. Tak to alespoň propočítalo oddělení sociologie frankfurtské univerzity profesora Kovácse.

Velká většina příchozích jsou muslimové, z neodhadnutelné ale nezanedbatelné části s agresivní a imperiálně nastavenou myslí, která Německo promění v islámský stát, proti němuž se české hranice nedají ubránit. I kdyby to nakrásně byl nějaký ten islám umírněný, tolerantní, liberální a mírumilovný podle růžovobrýlích představ českých pseudoliberálů, způsobí velmi rychle krach hospodářský, protože tito migranti postrádají dovednost, píli a podnikavost potřebnou k udržení ekonomické kontinuity. Vzhledem k propojenosti české ekonomiky s německou je představitelné i brzké zhroucení její.

Ale pro nás to nejakutnější nebezpečí spočívá v oněch v růžovobrýlích představách českých pseudoliberálů, záludnosti českých islamizátorů a pštrosí nátuře české většiny, která si pořád myslí, že nás se to netýká.