Návrat Klause do politiky měl rysy venezuelského seriálu s pracovním názvem Juan (ne)přijel. Hlavním dějem i zápletkou je, že většina herců vzrušeně čeká na hlavního hrdinu, donekonečna opakuje jeho jméno a spekuluje o motivech jeho příjezdu, aby na konci závěrečné epizody kdosi vystoupil a dramaticky pronesl: Juan (ne)přijel. Ještě než stačíte zjistit, jak to ve skutečnosti je, objeví se na obrazovce titulky podkreslené hudbou a sdělení, že 325 pokračování bude zítra.

Šance pro Bobo

Hlavním urychlovačem návratu jednoho z dinosaurů české politiky se rozhodla být hřmotná exposlankyně Bobošíková. Doširoka mu přitom otevřela dveře své strany, založené na principu permanentního souhlasu s kroky této extravagantní ženy se zálibou ve vlastních gestech. V mnoha směrech je to její poslední možnost krátce před potopením parníku zvaného Suverenita.

Evropské volby v roce 2009 byly totiž posledním hlasováním, kde její strana získala ještě nějaký slušný výsledek. Jádrem jejího voličstva tehdy byli frustrovaní lidé ze severozápadních Čech, kteří v ní cítili tu pravou protestní sílu. Už o rok později však byla situace radikálně jiná. Na politickém trhu se objevili „protestanti“ typu Věcí veřejných a následně i uskupení symbolizované jmény Babiš a Okamura. Navíc jsme v době pouličních protiromských protestů v bývalých Sudetech byli svědky vzestupu oblíbených lokálních vůdců. Bobošíková tento trend nevystihla a zůstala opuštěná v závěsu. Nic to nesymbolizuje tak jako její poslední místo v prezidentské volbě. Zbylo jí nakonec jediné – sázka na Juana.

Když se podobná konstelace utvoří na divadle a režisér se tak zamotá do děje, že neví, jak dál, vypomůže si postavou, jež se od antiky označuje jako deus ex machina. Tedy osoba, která rychle vtrhne do děje, zruší všechny dosavadní pevné vazby a pouta a všechno vyřeší.