Návrat Klause do politiky měl rysy venezuelského seriálu s pracovním názvem Juan (ne)přijel. Hlavním dějem i zápletkou je, že většina herců vzrušeně čeká na hlavního hrdinu, donekonečna opakuje jeho jméno a spekuluje o motivech jeho příjezdu, aby na konci závěrečné epizody kdosi vystoupil a dramaticky pronesl: Juan (ne)přijel. Ještě než stačíte zjistit, jak to ve skutečnosti je, objeví se na obrazovce titulky podkreslené hudbou a sdělení, že 325 pokračování bude zítra.
Šance pro Bobo
Hlavním urychlovačem návratu jednoho z dinosaurů české politiky se rozhodla být hřmotná exposlankyně Bobošíková. Doširoka mu přitom otevřela dveře své strany, založené na principu permanentního souhlasu s kroky této extravagantní ženy se zálibou ve vlastních gestech. V mnoha směrech je to její poslední možnost krátce před potopením parníku zvaného Suverenita.
Evropské volby v roce 2009 byly totiž posledním hlasováním, kde její strana získala ještě nějaký slušný výsledek. Jádrem jejího voličstva tehdy byli frustrovaní lidé ze severozápadních Čech, kteří v ní cítili tu pravou protestní sílu. Už o rok později však byla situace radikálně jiná. Na politickém trhu se objevili „protestanti“ typu Věcí veřejných a následně i uskupení symbolizované jmény Babiš a Okamura. Navíc jsme v době pouličních protiromských protestů v bývalých Sudetech byli svědky vzestupu oblíbených lokálních vůdců. Bobošíková tento trend nevystihla a zůstala opuštěná v závěsu. Nic to nesymbolizuje tak jako její poslední místo v prezidentské volbě. Zbylo jí nakonec jediné – sázka na Juana.
Když se podobná konstelace utvoří na divadle a režisér se tak zamotá do děje, že neví, jak dál, vypomůže si postavou, jež se od antiky označuje jako deus ex machina. Tedy osoba, která rychle vtrhne do děje, zruší všechny dosavadní pevné vazby a pouta a všechno vyřeší.
Sjednotitel
Zhruba od léta minulého roku měl Václav Klaus velký plán – přeměnit se ve sjednotitele pravice. Ještě před rokem však chtěl intuitivně na scénu vstoupit až po prohraných sněmovních volbách, jež se měly konat v létě 2014. Vlivem nedočkavosti jeho bezprostředního okolí byl však stále více tlačen, aby svůj plán urychlil.
Zpočátku jednal s vedením ODS a zdálo se, že všechno skončí oboustranně výhodnou dohodou ve stylu výměnou za vaši podporu ve volbách povedete v květnu 2014 naši kandidátku do Evropského parlamentu a budete jedním z lídrů občanských demokratů. Dohodu, která nebyla daleko od uzavření, však zbourala Miroslava Němcová, tedy žena, jež v době Klausova demonstrativního odchodu z ODS na podzim 2008 v zákulisí plakala.
Časy se však mění a ambice s nimi. Snad nějakým instinktem ucítila nebezpečí konkurence vůči své osobě neoficiálního vůdce ODS a relativně tvrdým novinovým rozhovorem Klausovo angažmá odstřelila. Dotčený politik se postavil na zadní a následné děje už vzala do rukou Jana Bobošíková a další.
Dvě lobby
Rozchod Václava Klause s ODS uvítaly dvě politické lobby, které ho od jeho odchodu z Hradu tlačily do samostatné politické akce.
První je pražská politická galerka kolem kmotra Tomáše Hrdličky, jenž už měsíce dává přes svého neoficiálního mluvčího a exposlance Borise Šťastného najevo, že je schopen celý projekt financovat. Jím vytvořená fiktivní strana na různá použití s názvem Uzdravme naši politiku nejenom systematicky nakupuje různé pražské zastupitele a vytváří dojem politické činnosti, ale nedávno také uzavřela spojenectví právě s Janou Bobošíkovou. Jestli Václav Klaus opravdu neví, kdo je tento „pumpař od Zlaté podkovy“, je to signál, že ztrácí politickou orientaci.
Druhou lobby jsou ultrakonzervativci kolem hnutí D.O.S.T. a jeho bývalých hradních poradců, kteří se pokoušejí vytvořit českou obdobu amerického hnutí Tea Party. Exprezident Klaus si dlouho myslel, že by tento proud mohl mít šanci být novou konstituentou české pravice. Nemohl a nikdy nebude. I kdyby ze dne na den ODS zanikla, bude její nástupkyní zase jen jiná ODS – občanská, nekatolická strana tvořená lidmi ze středních vrstev a převážně z měst. Ultrakonzervativní lobby je v tomto kontextu supermenšinový společenský protiproud, jenž je založen na pýše na svou izolovanost a vlastnictví pravdy, pro niž jsou slovně schopni hořet. Z tohoto keře strom nikdy nevyroste.
Bez retronádechu
K velkému politickému comebacku brání Václavu Klausovi ještě jeden moment. Velcí politici minulosti, které vynesla lidová nespokojenost nahoru, typu generála de Gaulla, měli splněny dva předpoklady. Jednak musela jejich pověst dostat retronádech a současně jejich opětovnému vzestupu musela nahrávat společenská atmosféra.
Václav Klaus se chce vrátit už po půlroce bez veřejné funkce, což je příliš krátká doba na to, aby lidé na jedné straně zapomněli na zpackanou amnestii a na straně druhé si začali legendarizovat některé jeho kroky. Ani politický kontext mu není příliš nakloněn. Letošní předčasné volby fakticky budou o tom, který z levicových proudů získá jak vysoký podíl na moci. Roztříštěná pravice na to není schopna reagovat a zřejmě až říjnová porážka vyvolá potřebné změny a proudění v této části spektra.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: pravybreh.cz
