Stručně řečeno, byl jsem student, který se chce učit z kvalitních knih, mít kvalitní profesory a mít možnost svobodně zkoumat veřejné dění. To bylo tehdy v centru mého zájmu. Jak trojí návrat dopadl?

Začnu trochu zeširoka. Po roce 1969 vrcholil ve společenském a intelektuálním životě určitý trend, který bych nazval „vylučování z národa“. Šlo o vytěsňování a ostrakizaci určitých lidí mimo veřejný a profesní život. Nebyl to vynález komunistů, protože tenhle trend vytlačování nepohodlných názorů a postojů na okraj jde moderními českými dějinami od 19. století. Oni to dovedli jen do smutného konce a obrovských rozměrů.

„Vylučování z národa“ je trend patrný po roce 1918, po roce 1938, 1945 a hlavně 1948, kdy byly názory „vytěsňovány“ i s jejich nositeli. Když k tomu připočteme dobrovolné nebo nedobrovolné „vytěsňování“ do exilu, máme tu stotisícové, možná miliónové skupiny lidí, kteří nemohli rozvinout svoje schopnosti.

V éře „Národní třídy“ jsem si bezpečně říkal: kdyby se všichni tito lidé zapojili do veřejného života a svých profesí, nastal by obrovský intelektuální a ekonomický vzestup. To v mnoha směrech nastalo, přesto jsem po pár letech pochopil iluzivnost svých tehdejších představ. Shrnul bych toto poznání do dvou bodů.  Důvod?

Stádní intelektuální život, který nás tehdy tak drtil, jsem já a mí přátelé mylně ztotožňovali s tehdejším politickým režimem. Po pětadvaceti letech vím, že je trvalou konstantou českého intelektuálního života a nejen jeho. Stádní myšlení souvisí s násilným režimem daleko méně, než jsme si mysleli. A naopak daleko více s individuální schopností chovat se a myslet svobodně.