Alena Vitásková vystudovala fakultu pozemních staveb VUT v Brně. Od roku 1974 pracovala na různých pozicích v Severomoravské plynárenské, a.s., Ostrava, naposledy ve funkci generální ředitelky a místopředsedkyně představenstva. V letech 2001–2003 působila ve společnosti Transgas, a.s. a RWE Transgas, a.s., ve funkci předsedkyně představenstva a generální ředitelky.

V období 2004–2007 byla předsedkyní představenstva Pražské teplárenské. Byla prezidentkou Klubu plynárenských podnikatelů. Obdržela titul Manažerka roku 2002; 20. července 2011 byla jmenována předsedkyní Energetického regulačního úřadu, a to s platností od 1. srpna 2011 na funkční období šesti let.

Alena Vitásková poskytla rozhovor internetovým novinám Rukojmi.cz:

Možná máme podobné osudové cesty; oba jsme studovali na stejné škole ve stejném roce, oba jsme se ve stejném roce přestěhovali do Ostravy; já byl na fakultě technologie kůže, gumy a plastických hmot v tehdejším Gottwaldově, detašovaném pracovišti VUT Brno, kde Vy jste na studovala na fakultě pozemních staveb...?

Nevím, jestli jsme měli podobné osudové cesty, pokud ano, tak víte, co je to boj o přežití. Jako dítě, jsem zažila mnoho ran osudu, včetně úmrtí otce. Platí přísloví, když ztratíš tátu, ztrácíš chleba, když matku tak ztrácíš všechno. Výchova u babičky a dědy měla své kouzlo a vděčím jim za vše. Ale i tato etapa byla poznamenána, nedostala jsem se na střední školu tenkrát to byla SEŠ, přestože jsem měla průměr 1,1. Babička s dědou „tzv. politicky selhali“ v době normalizace. Byla jsem v patnácti poprvé politicky perzekvována komunistických režimem – ano nemohla jsem studovat. Byla jsem přijata na dvouletou ekonomickou školu bez maturity. V té době jsem nic nechápala. Obrovská křivda jedničkářce, která toužila studovat, křivda na nevinném děcku. S odstupem času dnes vím, že to byla doba, kdy po několika týdnech pláče se ve mně něco zlomilo, objevil se vzdor režimu a u jinak milé dívčiny s vlasy po pás se zahnízdila bojovnost, kterou jsem dříve neznala a neměla důvod poznat. Ano bylo to poprvé a bohužel ne naposled kdy jsem si řekla: „Tak a dost, mě na kolena nedostanete, ZLU, se nepodvolím, já prostě vystuduji.“

A skutečně, velmi složitě a z obrovským odříkáním jsem vystudovala nejdříve dvouletou ekonomickou školu, v 17 ti nastoupila do práce. Začala studovat Střední ekonomickou školu s maturitou – večerně. Studium trvalo 5 let. Vzhledem k tomu, že jsem udělala rozdílové zkoušky, tak jsem mohla nastoupit do 2. Ročníku, čímž jsem si toto studium zkrátila jen na 4 roky. A pak opět při zaměstnání, jsem zahájila přípravu na vysokoškolské studium technického směru. Rozdíl mezi ekonomickou školou a VUT byl značný a nechtěla jsem nic podcenit. Tak jsem se téměř 2 roky připravovala na přijímací zkoušky a doučovala technické předměty, které na ekonomické škole nebyly a nebo byly v rozsahu jiném než se očekávalo na technické škole. Byla to především matematika, fyzika a deskriptivní geometrie. Studium na vysoké škole trvalo 6 let. Takže takový byl začátek drzé holky a boje o přežití.