V těchto dnech vrcholí oslavy 100. výročí naší republiky. „Oslavenkyně“ je „příbuznou“ nás všech a "stovka" je věk, který si zaslouží pořádnou oslavu a hodně gratulantů. Oslavy i gratulanti se prolínají celým letošním rokem, a tak si říkám, co bych jí popřál já osobně. Asi tohle. Zastavme se, v duchu se otočme a podívejme se, co jsme za uplynulých 100 let my Češi dokázali. Co jsme překonali, čím jsme si prošli, a co jsme - my malý národ uprostřed Evropy - přinesli světu. Nebylo toho málo. Prošli jsme také mnoha vlivy, kterým jsme na kratší či delší dobu podlehli, abychom zjistili??, že jenom rozmělňujeme to, co nás činí tím, kým jsme. Možná je právě teď správný čas si znovu připomenout všechny důležité milníky, úspěchy i prohry a začít být zase méně "globálními" Evropany a více hrdými Čechy v zemi, která je důležitou součástí Evropy. A zkusme přemýšlet o tom, jak vrátit mezi nás vzájemnou úctu a slušnost. Pokusme se snažit síly spojovat a ne se rozdělovat. Nenechávejme se rozdělovat ekonomickými zájmy jednotlivců ani politiky. Žijeme v krásné, bezpečné a zatím svobodné zemi. Je jenom na nás, zda budou naše děti a další generace hrdými Čechy nebo jenom těmi, kteří žijí kdesi uprostřed Evropy mezi "fastfoodovými" řetězci, poli plnými skladových hal a solárních panelů, regály čínského zboží a nekvalitních potravin z dovozu a výprodejem rozhádaných politiků. Já naší republice a hlavně nám všem přeji tu první variantu. Vám všem přeji dobrý den a děkuji předem, budete-li se na sebe usmívat – nejenom dnes.