V krajině byly po katastru obce rozesety studánky, ze kterých se dalo pít. O senách a o žních se do studánek dával džbán s vodou okyselenou octem na uhašení žízně. Neexistovalo, aby v době mokra po deštích vjel sedlák s vozem do pole, to aby půdu neudusal. Kyprá půda s vysokým obsahem humusu byla zárukou dobré sklizně. Chlévský hnůj byl v těch dobách prakticky jediným hnojivem. Při podmítce a pak při hluboké orbě na podzim byla brázda plná žížal, za pluhem létala hejna racků.

Odsunutí Boha

Vystudoval jsem střední zemědělskou školu v Táboře. Nejdůležitějším předmětem byla pedologie – půdoznalectví s nezapomenutelným přednesem mohutného profesora Fábery. Základem výuky zemědělství byl důraz kladený na poznání půdy a její struktury. V pěstování to byl důraz na osevní postupy, na střídání plodin. To vše je čas minulý, zastaralý, nemoderní, zemědělská prehistorie. Zkušenosti, rozum, usilovnost hospodáře, které zajišťovaly slušnou úrodu, nahradily chemie, technologie, velké stroje. Díky chemii, strojové technologii, geneticky vyšlechtěným odrůdám mohli noví šéfové zemědělských družstev a státních statků – dříve holiči, nádeníci, místní povaleči – dosahovat stejných a vyšších sklizní než dřívější nejlepší hospodáři. Zemědělce – hospodáře nahradili předsedové, ředitelé, agronomové, zootechnici družstev a státních statků. Z českého venkova a nejen z něho hospodáři zmizeli. Institut hospodáře na půdě, dědičný úvazek venkovských rodů, pro které bylo odpovědné hospodaření na půdě tradicí přecházející z generace na generaci, zanikl.

Pamatuji si, že v mém dětství nikdy nebyla i v období velkých dešťů tak ohromná eroze, aby voda splachovala půdu z rozsáhlých ploch polí. Krajina byla rozčleněna mezemi, remízky. Vodeteče a potoky byly tam, kde je za staletí příroda přirozeně umístila. Žádného hospodáře nenapadlo poroučet větru, dešti. Pole byla tam, kde nehrozila pohroma. Louky a remízky byly nejen zdrojem píce, ochranou pro zvěř, měly i svou funkci vodoochrannou. Taková krajina měla mnohonásobně větší schopnost jímat a zadržovat vodu.

Komunismus vymysleli polovzdělanci, dnes bychom řekli technologové manipulace mas lidského živočišstva. Technokratičtí manipulátoři neschopní chápat člověka jako tvora Božího, který vytvořil kulturu – to, čemu říkáme civilizace. V době vznikání kultury se nejlepší a největší duchové stávali tvůrci náboženských systémů, filosofy. V obecném povědomí byl udržován pocit avědomí, že je nad námi něco vyššího, vyšší princip, který brání našemu zdivočení, naší zhůvěřilosti. Růst exaktního poznání a z něho odvozené vyšší využívání možností a darů přírody zvyšovalo blahobyt. Talenty ducha, charakteru měnily své priority, místo kazateli se stávali vědci či obchodníky. A na jejich místa, tak důležitá pro étos, charakter a udržování idejí společnosti, nastupovali duchové druhořadí: demagogové a nakonec banditi.

Ideje socialismu, komunismu, scientismu, nadčlověctví jsou plodem toho vývoje. V běhu procesu „ovládnutí“ přírody se měnily priority lidského společenství a rozběhl se proces zániku kultury – tedy chápeme-li kulturu jako hledání krásy, souladu, uměřenosti. Co označujeme civilizací se zjednodušovalo, stávalo se technologií manipulace společenské masy. Smyslem politiky se stalo přizpůsobování průměru. Proces rozkladu kultury završili ideologové manipulace masových společností teoriemi socialismu, komunismu, nacismu, spotřebních společností. Z jejich teorií vypadl princip Boha. Nehodil se do nich. V očích těchto manipulátorů totiž nad člověkem, kterého fiktivně pasovali do role vládce přírody, žádný vyšší princip, žádný Bůh být ani nemohl. Bůh sám a zejména pokud si je člověk Boha vědom dbá v kritických situacích na udržení křehké slupky kultury, která drží zvíře v člověku v určitých hranicích, a připomíná člověku, že nemůže všechno. Liberální polovzdělanci povznesení nad krutou realitu světa a dějin, nechápající síly zla dřímající v živočišné podstatě člověka, se pokusili nahradit Boha papírovým principem Listiny práv a svobod, moderním „desaterem“, které by dávalo hranice banditům ovládajícím dnešní svět a manipulujícím společností podprůměru. To fiktivní desatero, papír popsaný vznešenými pojmy, však není garantováno ničím. Možnosti využití a zneužití Listiny práv jsem měl možnost pozorovat v počátku rozmachu Pravdy a lásky, v prvém roce Sametové revoluce při schvalování tohoto falešného desatera ve Sněmovně. V průběhu let jsem pak viděl netušené možnosti jejího zneužití.