Paní Schwarzerová, máme za sebou rok kancléřčina hesla „Zvládneme to!“ a otevření hranic. Jaké jsou vaše první spontánní vzpomínky?

Slyšela jsem kancléřku v televizi říci „Zvládneme to“ a byla jsem nejprve hrdá. Ano, to zvládneme, myslela jsem si. To se k nám Němcům hodí. Ale za chvíli jsme začali dostávat do redakce Emmy žádosti žen, které uprchlíkům pomáhaly. Prý jsou v nebezpečí, psaly nám. Také nás hloupě napadají. Muži od nás nechtějí brát jídlo, protože jsme nečisté. A tak to šlo pořád dál. Když potom redakce Emmy v říjnu 2015 požadovala pro ženy a děti v uprchlických táborech lepší ochranu, vytáhli na nás levičáci a liberálové palici rasismu.

Pozitivní nálada byla zpočátku cítit při příjezdu uprchlíků přes Maďarsko do Mnichova…

Když jsem se dívala na obrázky z mnichovského nádraží, poprvé jsem se zarazila. Říkala jsem si: Přijíždějí uprchlíci, kteří za sebou mají hodně těžkého. Proč máme tleskat? A tam jsem si všimla, že mnoha lidem se to líbilo. Šlo jim více o ně samotné než o uprchlíky. Dýchl na mne závan kýče – a ten je vždy protikladem životní reality.

Po Mnichovu přišla ale silvestrovská noc v Kolíně nad Rýnem. Co způsobila?