Vážené sestry, vážení bratři!

Poslední události, které se odehrávají na řadě míst Ukrajiny nemohou nechat klidným nikoho, kdo zastává stanovisko názor, že stát je souborem svobodných
jedinců, kteří tvoří společnost díky svobodné volbě, na základě svobodné diskuse občanů v kontextu demokratických principů, které musí být základem demokratické společnosti. V dějinách naší církve sehrály některé oblasti Ukrajiny důležitou úlohu.

V tzv. ukrajinské Zakarpatské oblasti se v letech 1919-1939 rozléhala Podkarpatská Rus. V roce 1945 byla Podkarpatská Rus odstoupena Československem Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Od roku 1921 se stala východní částí Ukrajiny i Volyň, na jejímž území časem došlo k násilné rusizaci a sovětizaci. Na území dnešní Ukrajiny, v destinacích zvaných Podkarpatská Rus a Volyň, žili tisíce Čechů a Slováků. Řada z nich se stala členy Církve československé (husitské). Naše náboženská obec se nacházela např. ve městě Užhorod. Již v roce 1871 se také na území Volyně (např. Dubno, Hlinsko) objevuje snaha založit tzv. husitskou církev, která předjímá požadavky pozdější Církve československé, tedy neuznání supremace římského papeže, přijímání pod obojí způsobou (sub utraque), neuznání kněžského celibátu, konání bohoslužeb v národním jazyce.

Události na území současné Ukrajiny nelze oddělit jak od historie naší země, tak od historie naší Církve československé husitské. Již vzhledem ke stovkám věřících, kteří žili na výše zmíněných územích a byli věřícími Církve Československé (husitské), z nichž mnozí skončili v sovětských gulazích a věznicích. I z toho důvodu vydává Jednota duchovenstva toto prohlášení, které odmítá současné násilné řešení sporů na Ukrajině, a vyjadřuje naději, že bude pokračovat dialog, který povede k hlubší demokratizaci země. Vyzývá a prosí také duchovní a věřící naší církve, aby ve svých modlitbách pamatovalo na účastníky a především oběti tohoto nešťastného a bolestného konfliktu. Bible nám může být vodítkem, neboť se praví v listě Efezkým:“Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost; buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Ef 4, 31-32)