Osobnost, která na nás hledí z mnoha Sorosových textů nebo knih se naprosto nejeví jako plutokrat, který žije v křišťálové kouli. Naopak je to provokující a důsledný myslitel, který se zaujetím vede boj s rasismem, nerovností, americkým imperialismem a odcizením moderního kapitalismu. Soros až neobvykle dobře chápe hranice tržního hospodářství nebo amerického vlivu, ať v domácím nebo zahraničním kontextu. Stručně řečeno je jedním z nejlepších příkladů meritokracie.
Sorose celá desetiletí provázely antisemitistické karikatury. Ale poslední dobou je spíše vypodobňován jako jakýsi zločinec z filmů Jamese Bonda, a to dokonce také ze strany konzervativců, kteří rozhodně odmítají pravicový extrémismus nebo Breitbartovovu charakteristiku Sorose „jako globálního miliardáře“, který usiluje o to, aby se USA staly liberální pustinou. To je naprostý nesmysl.
Sorosova pochybení jsou symptomatická. Není to pouze neúspěch jedné osobnosti, ale celé třídy a způsobu nahlížení na svět. Ještě od svých raných let, kdy Soros pracoval v poválečném Londýně jako bankéř, věřil v neodmyslitelnou podmíněnost kapitalismu a kosmopolitismu. Pro něj, stejně jako pro další okruh lidí, kteří se podíleli na vedení Demokratické strany, se svobodná společnost odvíjela od svobodného (i když regulovaného) trhu. Ovšem tato korelace se prokázala jako falešná. Desetiletí po pádu Železné opony se ukázalo, že si kapitalismus se ztrátou svého nepostradatelného nepřítele začal podrývat své vědomí důvěry, soucítění a empatie. Na tom je ale vlastně závislá Sorosova koncepce „otevřené společnosti“ (open society), která v reálu soustředila bohatství v rukou jen velice úzké skupiny lidí.
Místo globalistické kapitalistické utopie, kterou v devadesátých letech předpovídali hlasatelé konce dějin, máme v čele USA blázna, který pracuje pouze na obohacení vlastní rodiny a pracuje na destrukci „mezinárodního liberálního řádu“. Ten byl určen k mírnému vládnutí nad bohatým a sjednoceným světem. Přestože George Soros ještě dříve před jinými rozpoznal hranice hyperkapitalismu, tak se mu jeho třídní pozice stala překážkou v tom, aby mohl provést základní reformy nutné k dosažení světa, o kterém tolik snil. Vyplnilo se to, že systém, který mu umožnil zbohatnout, znemožňuje ideu kosmopolitismu.
Sorosovo používání termínu „dogma“ poukazuje na dva základní problémy v jeho mysli:
Je hluboce přesvědčený, že je to život, který tvoří myšlenku a to primárně před ekonomií. Dále věří ve schopnost člověka se dále rozvíjet. Podle Sorose je dogmatický model typický pro uzavřené společnosti, kterým znemožňoval se přizpůsobit měnícím se historickým podmínkám. Dále tvrdí, že když se dogma přespříliš a viditelně vzdálí realitě, dochází obvykle k revoluci, která uzavřenou společnost otevírá. Naproti tomu otevřené společnosti jsou dynamické a schopné korigovat svoji cestu v případě, když se dogma ocitne v ostrém rozporu se skutečností.
Soros ve své knize „Opening the Soviet Systém“ z roku 1990 vyslovuje přesvědčení, že jeho nadace (Open Society Fund) napomohl tomu, aby „v Maďarsku byl zničen dogmatický monopol a sice tím, že nadace nabídla alternativní zdroj financování kulturních a společenských aktivit“, což podle předpokladu miliardáře sehrálo klíčovou roli ve vyvolání vnitřního kolapsu komunistického systému. Soros se v roce 1979 rozhodl, že má dostatečně dost peněz na to, aby podle svých idejí napomohl pokroku ve světě a založil nadaci Open Society Fund, která brzo přerostla v mezinárodní síť. Soustředil se především však na země bývalého východního bloku a v osmdesátých letech minulého století začal zakládat své organizace v Maďarsku, Československu, Polsku, Bulharsku a SSSR. Maďarsko se v roce 1984 stalo první zemí mimo USA, kde byla organizace Open Society Fund založena.
S pádem sovětského impéria v letech 1989 až 1990 stál George Soros před klíčovou a strategickou otázkou, co dále s Open Society Fund, jaký bude její nový úkol, když se východoevropské země začaly otevírat. Ještě před rozpadem SSSR vydává Soros doplněné vydání své knihy „Opening the Soviet Systém“, a to pod novým názvem „Underwriting Democracy“, ve které přichází s novou strategií. Soros hodlá do budoucna budovat trvalé instituce, které budou hlídacími psy myšlenek a idejí antikomunistické revoluce a zároveň budou poskytovat příklad otevřené společnosti v osvobozených východoevropských zemích. Nejvýznamnější institucí se stala Středoevropská univerzita založená v roce 1991 v Budapešti (Central European University, CEU). Univerzita se měla stát základnou nového transnacionálního evropského světa a tento prostor byl dedikován k výchově nové transnacionální elity.
Jakými prostředky však mohl Soros zajistit, že nové osvobozené společnosti zůstanou i nadále otevřené? Dospíval v době Marschallova plánu a v poválečném Londýně se přímo setkal se štědrou americkou pomocí. Tato zkušenost prokázala, že slabé, vyčerpané společnosti se nemohou ozdravit bez základní vnější pomoci tak, aby se mohly vyhnout extrémním podmínkám a přitom byl zajištěn jejich minimální materiální základ, na kterém by se daly vybudovat zdravé myšlenky demokracie a kapitalismu.
To je důvod, proč Soros usiloval o to, aby USA a západní Evropa pomohly východní Evropě štědrou finanční pomocí a zabezpečily jí přístup na společný evropský trh. Stejně tak, aby se Západ angažoval v kulturních a vzdělávacích programech a vztazích s Východem, což podle něj je „modelem pluralistické společnosti.“
Sorosovy vizionářské ideje byly však ignorovány a v devadesátých letech začíná mluvit o počátku kleptokracie a hypernacionalismu v bývalých východních zemích, což připisoval nedostatku vizí a vůle Západu. „Zdá se, že demokracie trpí nedostatkem hodnot a postrádají vůli k obětování se, když jejich sobectví není právě ohroženo.“ Soros míní, že Západ selhal ve svém epochálním úkolu a tím světu odhalil svoji krátkozrakost a slabost.
Za tento neúspěch nemůže pouze nedostatek politické vůle. V období tzv. šokové terapie se západní kapitál vrhl do východní Evropy, ale jen za cílem investic do soukromého průmyslového sektoru, místo aby se snažil investovat do demokratických institucí a budování nové společnosti na zelené louce. To umožnilo kleptokratům a antidemokratickým silám k uzurpování a uchování své moci. George Soros sice identifikoval klíčový problém, ale již nerozpoznal, jak samotná logika kapitalismu, pro kterou je zisk na prvním místě, zcela nutně podminovává jeho demokratický projekt. Soros tím ve skutečnosti zůstává v bahně systému, který mu dopomohl k úspěchu.
Soros mnohem jasněji na rozdíl od svých stejně smýšlejících kolegů rozpoznal, že s nástupem extrémní kapitalistické ideologie přivede v USA na scénu politiky, kteří podkopávají samotný systém demokracie a ohrožují stabilitu nejen v USA, ale i ve světě.
Podle Sorose se kapitalismus může před sebou samým zachránit, když se rozhodne pro „globální systém rozhodování“, který velice přísně reguluje mezinárodní finance. Soros ještě v roce 1998 prohlásil, že USA jsou úhlavním nepřítelem globálních institucí.
George Soros však neměl po ruce žádný plán, jak by ovlivnil protivení se amerických elit vůči jakýmkoli formám internacionalismu, které jsou v rozporu s jejich vojenskými nebo ekonomickými výdobytky. Je to velmi viditelný nedostatek v Sorosově úvahách, a to zejména s jeho usilováním o primát ideje při uskutečňování historických změn. Místo, aby se zaměřil na tento problém, pouze prohlásil, že „změny musí začít změnou postojů, které časem povedou ke změně politiky.“ Sorosovo postavení a status jako příslušníka nejvyšší elity a jeho přesvědčení, že přes to všechno jde historie správným směrem, mu znemožnily spatřit závažné ideologické překážky na jeho cestě k uskutečnění jeho internacionálních myšlenek.
George Soros (1937) patří dnes k nejbohatším lidem světa a s Billem Gatesem, Markem Zuckerbergem patří k politicky nejvlivnějším filantropům v USA. Na rozdíl od obou jmenovaných čerpá pro sebe inspiraci z filosofie. Ústředním pojmem jeho filosofie je idea „otevřené společnosti, kterou rozvinul a propagoval filosof Karl Poper, a to ve svém klasickém díle „Otevřená společnost a její nepřátelé". Podle Poppera otevřené společnosti zaručují a brání racionální výměnu názorů, zatímco uzavřené společnosti nutí lidi se podřídit autoritám, ať náboženským, politickým nebo ekonomickým.
Soros od roku 1987 publikoval 14 knih a celou řadů textů, které dosvědčují, že jeho centrálním politickým principem je internacionalismus. Podle něj je cílem současné lidské existence vybudování světa, který se neskládá ze suverénních zemí, ale představuje globální společnost, jejíž jedinci chápou smysl svobody, rovnosti a prosperity. Dále si myslí, že vytvoření takové globální společnosti je jedinou cestou k překonání globálních výzev jako jsou klimatické změny nebo šíření jaderných zbraní.
(kráceno z článku The George Soros philosophy – and its fatal flaw; přeložil Mirko Radušević)
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
