Pro kontrolu politického systému je naprosto nutné znát politické klima v zemi. Klima je více méně odrazem veřejného mínění. Veřejné mínění může být do určité míry korigováno, tedy manipulováno prostřednictvím cílené masové komunikace neboli propagandy. Tu lze šířit různými způsoby, nejlépe ale medii, které důmyslně a psychologicky propracovaně, poskytují účinný mix zábavy, informací a poučení. Zcela v intencích architektury Nového světového pořádku vytyčené tzv. Tavistockou agendou.

Media cíleně ovlivňují veřejné mínění a tím z velké části vytváří stávající politické klima v zemi. Žertovné úsloví o tom, že „svoboda začíná tam, kde končí signál ČT“ vystihuje v podstatě velmi přesně tento vztah. Není ale účelem tohoto zamyšlení podrobně popsat principy a mechanizmy mediální komunikace a politického marketingu, což je eufemismus pro dnes už nechvalný výraz „propaganda“.

Tak jako ten, kdo ovládá peněžní toky, ovládá zákony v zemi, ovládá masy ten, kdo ovládá media. Toto staré a jednoduché pravidlo, raženo dvorním bankéřem britské koruny, kterým byl Mayer Amschel Bauer Rothschild, údajně vysloveno jeho synem Nathanem, platí doposud. Rothschild tehdy dvakrát neváhal a nakoupil všechny tehdejší významné zpravodajské agentury (Wolff, Reuters a Havas 1835-1851). Přípravy na první světovou válku, tak jako na bolševickou revoluci, mohly být započaty bez dalších okolků.

Pro kontrolu politického klimatu je dále nutná neustálá zpětná vazba. Něco jako prst na pulzu doby. Čím přesnější je znalost politického klimatu v daném systému, tím lépe lze manipulovat veřejné mínění a ovládat politický systém. Je to uzavřený kruh. Disciplíny jako politologie, sociologie a psychologie poskytují patřičné nástroje k tomu, správně porozumět sociální dynamice, a přetavit získané poznatky do politických procesů.

Co za dob Amschela trvalo několik desetiletí, trvá dnes, díky elektronické komunikaci, jen několik měsíců, týdnů, či dní. Vyvolat u veřejnosti patřičnou odezvu lze nyní téměř okamžitě. To je velmi praktický výdobytek moderní doby, neboť veřejné mínění v liberálních demokraciích nakonec rozhoduje o agendě politické reprezentace a prostřednictvím pravidelných voleb i o konkrétních nositelích politického mandátu, který se přiděluje na základě většinové „svobodné“ vůle voličů.