Řada novinářů a dalších veřejně známých osobností nemohla vydýchat celkem jasnou skutečnost.
Utrpení způsobené minulým režimem československým disidentům bylo menší než utrpení jejich kolegů ve sféře vlivu USA v Latinské Americe.
Jestliže chceme posuzovat míru či intenzitu toho kterého utrpení, ocitáme se automaticky na vratké ploše. Nicméně se domnívám, že je zdravé se vymanit z příliš jednostranného kurzu, který je pro české sdělovací prostředky symptomatický už celé čtvrtstoletí. Hovořím o přílišné zahleděnosti do sebe sama, neustálém pitvání zločinů minulého režimu jako na kolovrátku – jako by snad neexistovalo jiné utrpení.
O tom v Olomouci mluvil americký filozof a společenský kritik Noam Chomsky. V žádném případě neumenšoval jakékoliv bezpráví minulého režimu u nás – pouze vycházel z informací obsažených v publikaci o studené válce, již před pár lety vydal Cambridge University Press pod názvem The Cambridge History of Cold War.
Zde se můžeme dočíst, že disidenti v latinskoamerických diktaturách v letech 1960 až 1990 trpěli daleko více než jejich kolegové ve východoevropských satelitech Sovětského svazu. Na této knize pracovalo několik desítek historiků, jejichž uvažování nebylo zamlženo studenoválečnickým filtrem.
Česká média vesměs uvedla, že jde o názor profesora Chomskyho, avšak opomenula uvést, že toto stanovisko zastávají i renomovaní západní historikové podepření věhlasnou univerzitou.
Ve skutečnosti se Noam Chomsky dopustil vážné hereze. Dovolil si zpochybnit téměř svaté postavení československého disentu v polistopadové době, a zároveň též postavení neotřesitelné národní celebrity – Václava Havla.
O bývalém prezidentovi se americký profesor kriticky vyjadřoval už v roce 1990 poté, co Havel vystoupil před americkým Kongresem, aby za potlesku přítomných politiků ve stoje zvěstoval, že metafyzické „dobro“ v podání Spojených států porazilo „zlo“, tedy Sovětský svaz.
Potíž byla ale v tom, že v té době ještě vrcholila Reaganova válka proti lidovým hnutím ve Střední Americe. Šest Havlových kolegů ze Salvadoru bylo v době jeho vystoupení před Kongresem brutálně zavražděno elitním batalionem, jehož členové byli trénováni a vyzbrojeni Spojených státy, přímo v areálu univerzitního kampusu.
Ruku na srdce. Bylo by něco obdobného možné uskutečnit v normalizačním Československu či třeba maďarském gulášovém komunismu? Nehledě na skutečnost, že spolu s bezejmennými bojovníky za lidská práva bylo s přímou podporou Washingtonu v tomto regionu v 80. letech usmrceno na dvě stě tisíc lidí.
Celé pozdvižení okolo naprosto legitimních názorů amerického filozofa mi připomnělo rozruch související s Faurissonovou aférou. Noam Chomsky se totiž před lety postavil za právo na názor francouzského revizionistického akademika Roberta Faurissona, který popírá holocaust.
To samozřejmě neznamená, že by Chomsky, jenž má židovský původ, souhlasil s tímto naprosto scestným názorem. Sám holocaust označil za jeden z nejhorších zločinů historie, nicméně ve voltairovském smyslu slova nechce nikomu upírat ono právo i na takovéto postoje. Ďábel se ukrývá v detailech a z malého nepochopení pak může vzniknout velké nedorozumění.
Mám za to, že návštěva jednoho z nevýznamnějších světových myslitelů v České republice byla obrovským přínosem. Máme jedinečnou příležitost si uvědomit, že nejsme na světě sami, že existují odlišné pohledy na dění ve světě a u nás. Nemůžeme stále přežívat v myšlenkovém a intelektuálním vakuu. Naopak – měli bychom být otevření a tolerantní i tváří v tvář zdánlivým kontroverzím.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
