V jakém žijeme dnes světě? Sotva se něčím vyznačuje více, než že v něm každý zuřivě předstírá, že si hraje.

Muži si na chatech hrají na to, že jsou homosexuálové. Nazi-fetišisté ve značkovém opojení si hrají na to, že homosexuálové nejsou. Všichni si v síti znaků hrají na to, že lze být čímkoli. I samotné slovo "hra" stačí mnohým k plnému uspokojení a uklidnění.

Hra má zvláštní dějiny, o nichž se málo ví. Nemluví se o nich proto, abychom zakryly, jak moc je podstata každé hry spjata se strachem.

Když Evropané naučili příslušníky kmene Gahuka-Gama na Nové Guineji fotbal, překvapilo je, s jakou samozřejmostí ho přijali. Po nějaké době však zjistili, že domorodci hrají poněkud zvláštním způsobem: hráli vždy několik zápasů po sobě, aby se výhry obou celků přesně vyrovnali. Zpřítomnili tím nejpůvodnější hru vůbec, nejstarší její podobu. Poháněl jí děsivý strach ze zániku světa, který dnes už pociťují jen psychotici, v prvních společnostech byl však zcela samozřejmou emocí kolektivní. Bylo to logické, psychický aparát byl ještě příliš křehký, nejistý a nestabilní, a hrozil rozpadem - zároveň však podstata tohoto aparátu dávala vzniknout pocitu, že rozpad aparátu sebou strhne celý vesmír. Byl to první ryze lidský omyl. Hra byl způsob, jak konci světa zabránit, udržet řád a obnovit rovnováhu.

Fotbalová remíza je dnes nejlepším vyjádřením téhle rovnováhy, v minulosti jí dosahovali různými jinými způsoby, jimž už dnes málo rozumíme, a trochu bezradně jim říkáme "rituály".