Posledním způsobem, jak se ubránit nějaké nepříjemné skutečnosti, je její všeobecné přijetí. Dokud lidé odmítali přijmout skutečnost nevědomí, byla teorie nevědomí nebezpečnou a rozvratnou. Ve chvíli, kdy moderní masa nevědomí přijala jako "fakt" - "aha, no jo, tydlety oidipáky, komplexy, blá blá - a co s tím?" - našla konečně způsob efektivní obrany. Tak je to se všemi revolučními myšlenkami. Patří k nim i pojem Marshalla McLuhana "globální vesnice".

To, jak se pojem "globální vesnice" stal všeobecným, napovídá, jak lobotomizován byl. Byl přijat jako samozřejmost, protože byl bezpečně zploštěn. Každý novinový žvanil vám dnes bez obav řekne, že žijeme v globální vesnici, a míní tím, že v této vesnici jsme všichni propojeni. ("aha, no jo, tydlety internety, fejsbůky, blá, blá - a co s tím?") Jenže původní McLuhanův pojem hovořil o něčem jiném než o propojení. Hovořil o odsouzení k účasti. A s ním spjatém, paradoxním a trochu záhadném, odsouzení k nečinnosti. A to je ve chvíli, kdy marně přemýšlíme, jak vrátit do dějin nějakou tu možnost něco změnit, dost dobrý důvod vyštrachat ze sutin poznání ten starý pojem a znovu se podívat, co to ten klasik vlastně řekl.

*

Podle McLuhana je globální vesnice vesnicí především proto, že je stísněná: Není v ní úniku před obrazem druhého. Před pravdou, chcete-li.

Džentlmen z Royal klubu 19. století nebyl žádný hlupák. V jistém smyslu nad námi, postmoderními nerváky, čněl - měl nepochybně pevnější já, jasnější hodnotovou orientaci, věděl kým je a jeho klid, chlad, tvrdost, schopnost odstupu a rozvahy tvořily kulturu, která převyšovala kulturu naší. Džentlmen z Royal klubu byl nicméně odsouzen do svého světa. V tom byl jeho handicap.