Gilles Lipovetsky je u nás velmi známý autor. Konzervativní nakladatelství Prostor vydává jeho knihy brzy poté, co se s nimi polaskají nad Seinou. Přesto jde o autora kupodivu jen málo interesantního. Vlastně jen mnohomluvně popisuje to, co Alvin Toffler před půl stoletím předpověděl (neméně mnohomluvně). Avšak občas Lipovetsky přeci jen napíše něco zajímavého. Například toto: "Subjektivizace si podrobila i vztah ke značkám. Když se normy dobrého vkusu rozpadnou, poskytuje značka zákazníkovi pocit jistoty a bezpečí. Úspěch firemních značek lze pochopit jen na pozadí vzmáhajícího se zmatku a sílící úzkosti. Stavět na odiv firemní logo pro mladého člověka neznamená vytahovat se před druhými, ale především nejevit se horší než druzí. Spotřeba je zdroj sebeoživení. Nestálost, již vykazujeme ve vztahu ke zboží, je jedním z prostředků, jak se subjekt může bránit rozpuštění v objektu, a jak může vyhlásit svou nadřazenost oproti vnějškovosti věcí. Prostřednictvím ceněné značky může mladý člověk vyjít ze sféry neosobnosti."

Význam těchto slov je snad zřejmý a dobře pochopitelný i při vytržení z kontextu. Dobře si ale povšimněme především onoho slovíčka "neosobnost". Nevím, jestli si toho byl Lipovetsky vědom, ale kdysi dávno toho slůvka zhusta užíval český filozof Václav Bělohradský, když chtěl vykreslit člověka upsaného moderním strukturám, "institucím dne", neutrálnímu státu, neosobní technické moci. To, že právě "neosobnost" Lipovetsky použil v souvislosti s psychologií značek, že propojil, nejspíše nevědomky, ty dva vesmíry řeči, je moc dobře. Neboť tím otevřel možnost jednoho z podstatných popisů dneška: Bělohradského neosobnost byla smetena ze scény dějin a byla nahrazena osobností - ovšem osobností nikoli "otřesenou", jak kdysi žádal Bělohradský v odkazu na Patočku, ale osobností zúzkostnělou zesvobodněním a zpersonalizováním veřejného prostoru po pádu neosobního státu, Zákona, třídy a ideologie. Osobností kupodivu úzkostnou z toho, že už se nelze skrýt před konstruováním osobnosti, a "kupodivu" nezačínající tvořit sám sebe "přirozeným světem" a "absolutním horizontem", jak si představoval mladý Bělohradský, ale značkovými kabelami. Nevolnost "starého Bělohradského" není mimochodem způsobena ani tolik tím, že se to stalo, jako spíše tím, že mladý Bělohradský to nepředvídal, že neprohlédl nutnost a nevyhnutelnost takového vývoje. Že zasvětil první fázi své tvorby jedné z iluzí 20. století, neboť onen husserlovský "přirozený svět" není ničím jiným než filozofickou lží, ba hůř než lží: neživotnou nepoužitelností. Tento "přirozený svět" přeci nebyl značkovými kabelami poražen - kabely jen demaskovaly jeho chiméričnost. Skutečnost, že jde o jednu z těch jedovatých nicot, které nedokáží vyživit životný subjekt, narozdíl od značkové košile.

Filozofové nám po pádu Neosobního Zákona vložili do rukou jen bláto. Nechali nás na holičkách. Mocné Značky obsadily svět nikoli tvrdou ofenzivou - jen vyplnily prázdnotu. Byly vtaženy zcela automaticky do vakua disidentských a exulantských rétorických triků, vyplnily kráter v naší duši, který tu zbyl po zhroucení Neosobního Zákona moderního státu rozhlodaného liberálními a filozofickými kampaněmi.