Když mi po ránu bytem zavoní káva, vzpomenu si na Vídeň. Vzpomenu na jednoho zvěda, který se jmenoval Georg Franz Kolschitzky a pocházel z dnešní Ukrajiny.

Pravý vídeňský „turek“

V září Léta Páně 1683 prošel v převleku za pobrukování turecké lidovky vojenským ležením Osmanů a doručil vídeňským obráncům zprávu velení císařské armády, aby ještě chvíli vydrželi.

Když byla turecká armáda poražena, obdržel za tento „husarský kousek“, rovněž pytle s kávovými zrny z tureckého ležení, o které si sám řekl. Po válce, jakožto veterán „vojny s Turkem“, začal pro Vídeňáky vařit kávu, čímž vznikla kavárenská tradice Vídně. I tento zajímavý střípek z minulosti staré Evropy se mi vybaví 12. září, na který připadá svátek Jména Panny Marie, ustanovený papežem Inocencem XI. na paměť této vítězné bitvy.

Varovné signály

Vídeň byla mohamedány obléhaná dvakrát, poprvé v roce 1529 a po druhé v roce 1683, přičemž oba pokusy selhaly, avšak obě události byly varováním nebes celé evropské společnosti. Varováním, že meč tzv. proroka nám zasviští nad hlavami, co následek naší duchovní dezorientace a rouhání Evropanů a jejich elit.

Naši předci tato varování dokázali pochopit, byť se většinou sešikovali až na poslední chvíli a mnohokrát zvítězili spíše zázrakem než silou své jednoty. Ještě totiž věděli, že existuje nadpřirozený řád. Nepopírali, že má své konkrétní vyjádření v tomto světě. Nepochybovali o existenci absolutního Vládce, první příčinu všeho co jest a dárce veškerého bytí. Věděli, že je osobní a živý a právě v rozhodujících okamžicích pocítili, že pouze nepřihlíží jako nějaký „Velký architekt“, ale zasahuje do dění našeho světa konkrétně a v pravý čas.