Francouzský Total je totiž na původně divokém, pak kremelsky a dnes hlavně klanově direktivním trhu energetickými surovinami už 20 let. Důležitou roli v tom hraje jednak jeho francouzský původ, pak „dobrovolné“ postoupení části aktiv ruskému státu v roce 2009 a pak, a především je, resp. byla přítomnost Totalu v Rusku záležitost jeho zesnulého prezidenta.

Pro francouzského petrolejáře to byl sice adrenalin, ale výhodně zúročený. Z iniciativy de Margerie, který byl osobním přítelem politického tandemu Putin-Medveděv, koupil Total v roce 2011 významný, dnes už 20procentní podíl ve druhé největší plynárenské společnosti v Rusku Novatek a spolu s Gazpromem naplánoval společné využití ložisek zemního plynu za polárním kruhem.

Total se tak vracel oknem na pozice, které opustil pod tlakem berní šikany v minulé dekádě. Konsolidace moci na vrcholu ruské vládní pyramidy je totiž dovršena a Moskva cídí zašlý punc otevřené ekonomiky – s kým jiným než s Totalem. Tato signifikace roste úměrně s postupující izolací Ruska a paradoxně i s jejím izolacionismem.

Kremlu za Putina jako za Brežněva dělá dobře pocit výjimečnosti, ke kterému potřebuje ovšem nevědomost mas. Ale Vladimir Vladimirovič stejně jako Leonid Iljič si uvědomuje, že bez zahraničních investic a velké části zahraniční techniky ztratí kontrolu nad zemí.

Když to teď Putin dotáhl s drahou ropou, jak si myslí, dál než Brežněv s jadernými zbraněmi, chtěl by si to užít nejen s pomíjivým uznáním většiny lidových mas doma, ale s respektem na Západě.