Jste autorem výstavy v Židovském muzeu v Praze, která se věnuje osudům židů v poválečném Československu. Proč jste výstavu nazval Zmařené naděje?
Název vychází z hlavního příběhu výstavy, která mapuje události v letech 1945–1953 spojené s návratem přeživších z koncentračních táborů, osídlováním pohraničí a tranzitem desetitisíců židovských uprchlíků přes naše území, o němž se dnes moc nemluví. Expozice jasně ukazuje, jak naděje, v podstatě značně naivní, které mnozí židé spojovali s poválečným Československem, byly postupně zmařeny.
Jak konkrétně byly jejich naděje mařeny?
Například byrokratickými překážkami, jako bylo odmítání navrácení občanství spojené s požadavkem na prokázání státní a národní spolehlivosti. Svou roli sehrály také představy o poválečném Československu jako zemi bez jakýchkoliv národnostních menšin. Po převzetí moci komunistickou stranou pak nastoupila otevřená perzekuce, která byla na počátku 50. let podpořena umělou konstrukcí sionistického nepřítele jako jednoho z hlavních spojenců amerického imperialismu. Za sionistu mohl být označen kdokoliv, kdo měl židovské předky či příbuzné. A to je právě ten okamžik, kdy naděje na obnovu židovského života v poválečném Československu byly naprosto zmařeny.
Máte představu, kolik českých židů se po válce do roku 1949 vystěhovalo do Izraele?
Celkem jich po válce bylo kolem 17 tisíc. Ihned po válce odcházeli do tehdejší Palestiny převážně aktivní sionisté. Většina českých židů nebyla však sionisticky zaměřená, a když chtěli opustit Evropu, tak volili raději USA, Kanadu nebo Austrálii. Později, jak se situace v Československu měnila, se ale do Palestiny začali vystěhovávat také židé, kteří se o sionismus ani Izrael původně nezajímali. A to zejména z toho důvodu, že možnost vystěhovat se legálně do Izraele byla jedna z posledních možností, jak opustit v roce 1949 komunistické Československo.
Ví se něco bližšího o těchto posledních legálních imigrantech do Izraele?
Nadlouho poslední možnost hromadného legálního vystěhování z Československa byla tak zvaná vojenská brigáda, která odjela v roce 1949. Vydávala se za komunisty organizovanou jednotku, jež odjížděla na Blízký východ zajistit lidově demokratické směřování Izraele. Izraelci je po příjezdu dokonce podezřívali, že jsou všichni komunistickými agenty. Ale tihle lidé se ve skutečnosti jen chtěli vystěhovat pryč z komunistického Československa.
Na výstavě zaznělo celkem osm svědectví, můžete nějaké přiblížit?
Součástí výstavy jsou úryvky z filmových svědectví z archívu USC Shoah Foundation, což je největší digitální archív filmových svědectví na světě. Představená svědectví zachycují měnící se situaci od roku 1945 po padesátá léta. Asi nejstrašnější je pro mě vzpomínka pana Gregora, který popisuje, jak se vracel s britskou armádou do Československa a po překročení hranic se zastavili v nějaké hospodě na Šumavě. Majitel ihned po osvobození sundal německý nápis: Psům a židům vstup zakázán, ale česky psaný nápis stejného obsahu na hospodě ponechal, protože byl v češtině, a tudíž byl pro poválečné Československo v pořádku.
Zastupujete u nás americkou USC Shoah Foundation, čemu se tato organizace věnuje?
Jde o instituci s celosvětovou působností, která je součástí Univerzity Jižní Kalifornie. Propaguje především vzdělávací využití filmových svědectví. Archív USC Shoah Foundation dnes čítá skoro 54 tisíc filmových svědectví pořízených v 61 zemích světa a ve 39 jazycích. Jedná se převážně o výpovědi přeživších holocaustu, ale najdeme v něm i rozhovory se svědky jiných genocid, například genocidy Arménů za první světové války nebo Tutsiů ve Rwandě.
Kolik filmových výpovědí bylo natočeno v Čechách?
U nás nebo v češtině bylo natočeno 566 výpovědí, na Slovensku či ve slovenštině ještě o sto víc. Pokud jde však o výpovědi, které se nějakým způsobem vztahují k území Československa včetně předválečné Podkarpatské Rusi, tak bychom jich v našem archívu našli skoro 20 tisíc. Většina rozhovorů byla totiž natáčena v úplně jiných jazycích, než je čeština. Nejvíc jich bylo pořízeno v USA, Izraeli, Austrálii či Jižní Africe.
Je možné do digitálního archivu USC Shoah Foundation nahlédnout také u nás?
Ano, konkrétně v Centru vizuální historie Malach, které funguje na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
Docela mě překvapuje, že to není třeba na Filozofické fakultě nebo Fakultě humanitních studií…
Vysvětlení je jednoduché. Vedení Ústavu formální a aplikované lingvistiky na Matematicko-fyzikální fakultě, kde je Centrum Malach od roku 2013 v provozu, projevilo hned na začátku skutečný zájem o získání licence. Náš archív je zajímal také proto, že jde o obrovský soubor dat, s nímž je možné po stránce aplikované lingvistiky dál pracovat.
Nedávno jste pobýval ve Rwandě, kde jste místním studentům pouštěl filmové záznamy rozhovorů s přeživšími holocaustu. Proč? Co jste si od toho sliboval?
Genocida ve Rwandě, která proběhla na začátku 90. let, je pro tamní obyvatele daleko bližší událostí, než je pro nás holocaust. Ve Rwandě spolu pořád chodí do školy děti vrahů i zavražděných a ve společnosti jde o bolavou a krvavou ránu. Zjistili jsme, že ve rwandských školách velmi rezonují příběhy přeživších holocaustu, genocidy vzdálené, bez přímých vazeb na lokalitu. Podobně v české škole, která trpí lehkou únavou z mediálního nadužívání tematiky holocaustu, je možné učit o genocidě na příkladu genocidy Tutsiů ve Rwandě. Mechanismus nenávisti zůstává totiž stejný: fáze genocidy zůstávají stejné, předsudky, propaganda, identifikace a vizuální označení budoucích obětí, jejich pauperizace a oddělení od majoritní společnosti, technologie vraždění a následné popírání, že se nějaká genocida vůbec stala. To vše jsou znaky a mechanismy, které jsou shodné pro všechny genocidy v lidských dějinách. A když je pořádně pochopíme, můžeme dalším genocidám možná předejít.
Již dříve jste upozornil na to, že za záchrannými transporty českých židovských dětí v roce 1939 do Anglie nestál jen Nicholas Winton, ale také plno dalších lidí, o kterých se dnes nemluví…
Ano, snažil jsem se nahlodat skoro až hagiografický mýtus vytvořený kolem sira Nicholase Wintona. Snažím se jako dokumentarista pracovat poctivě a nevytvářet idoly a mediální hvězdy z něčeho, co bylo jednoznačně kolektivním úsilím. Vadí mi, když se práce desítek lidí připisuje jednomu jedinému člověku, tedy Nicholasi Wintonovi. A to jen z toho důvodu, že na rozdíl od dalších spolupracovníků byl v 90. letech, kdy se příběh takzvaných kindertransportů dostal do médií, stále naživu. Nicholas Winton byl součástí daleko větší skupiny aktivistů včetně několika volně propojených uprchlických organizací a výborů. Pokaždé, když vyslovíme jeho jméno, měli bychom zároveň zmínit Doreen Warrinerovou, Trevora Chadwicka, Billa Barazettiho a hlavně jejich dnes bezejmenné místní spolupracovníky, kteří skutečně riskovali životy. Jednou z klíčových osob byla také Margaret Laytonová z Britského výboru pro československé uprchlíky.
Několik let už píšete knihu o americkém humanitárním pracovníkovi Charlesi Jordanovi, který za nevyjasněných okolností zemřel v srpnu roku 1967 v Praze. Kdo si myslíte, že ho zabil?
Charles Jordan byl fascinující osobnost, které se přezdívalo otec uprchlíků. Upřímně, nevím, kdo ho zabil. Mám v tuto chvíli jedenáct teorií a všechny mohu dokázat. Myslím si však, že jeho život je daleko důležitější než jeho smrt. Pro dobro uprchlíků byl ochoten překračovat politické hranice tehdejší studené války, ale také hranice mezi židovským a arabským světem. V zájmu uprchlíků byl schopen jednat i s ďáblem, a právě tohle se mu asi stalo osudným.
Myslíte si, že by se holocaust mohl znovu opakovat?
Nemyslím si, že by se rasová genocida židů, tak jak ji známe z II. světové války, mohla znovu opakovat. Již od 50. let se však prosazuje koncepce sionistického nepřítele, která u nás bohužel neskončila procesem s Rudolfem Slánským a protistátním spikleneckým centrem. Problém je v tom, že za sionistu mohl a může být označen každý, kdo měl či má židovské předky. Tahle konstrukce se v dnešním světě začíná objevovat čím dál častěji a je nebezpečná. Daleko zlověstnější je však podle mě konstrukce muslimského nepřítele v Evropě. Je to něco, z čeho jde strach, a to včetně mediální propagandistické vlny, protože funguje úplně stejně jako ve 30. letech a speciálně za druhé republiky protižidovská propaganda. Využívá strachu z neznáma a děsu z jinakosti.
Martin Šmok (1971) je dokumentarista, který se věnuje především práci s filmovými vzpomínkami pamětníků. Je autorem několika filmových dokumentů a výstav. Rovněž je spolupracovníkem americké neziskové organizace USC Shoah Foundation.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
