Jste autorem výstavy v Židovském muzeu v Praze, která se věnuje osudům židů v poválečném Československu. Proč jste výstavu nazval Zmařené naděje?

Název vychází z hlavního příběhu výstavy, která mapuje události v letech 1945–1953 spojené s návratem přeživších z koncentračních táborů, osídlováním pohraničí a tranzitem desetitisíců židovských uprchlíků přes naše území, o němž se dnes moc nemluví. Expozice jasně ukazuje, jak naděje, v podstatě značně naivní, které mnozí židé spojovali s poválečným Československem, byly postupně zmařeny. 

Jak konkrétně byly jejich naděje mařeny?

Například byrokratickými překážkami, jako bylo odmítání navrácení občanství spojené s požadavkem na prokázání státní a národní spolehlivosti. Svou roli sehrály také představy o poválečném Československu jako zemi bez jakýchkoliv národnostních menšin. Po převzetí moci komunistickou stranou pak nastoupila otevřená perzekuce, která byla na počátku 50. let podpořena umělou konstrukcí sionistického nepřítele jako jednoho z hlavních spojenců amerického imperialismu. Za sionistu mohl být označen kdokoliv, kdo měl židovské předky či příbuzné. A to je právě ten okamžik, kdy naděje na obnovu židovského života v poválečném Československu byly naprosto zmařeny.

Máte představu, kolik českých židů se po válce do roku 1949 vystěhovalo do Izraele?