Idea křesťanského krále se rodí v mysli Sv. Augustina, přechází do Remeše, do místa korunovace francouzských králů. Víme také, a je to zcela nepochopitelné, že právě sv. Metoděj nečerpá ideu vládce ze své byzantské říše, kde působil jako vysoký státní úředník. Ale dá do kolébky střední Evropy pojem vládce, který má následovat Ježíše Krista, jehož heslo zní: „Nepřišel  jsem aby se mi sloužilo, ale abych sloužil.“ Pojetí východní, které přejalo byzantské křesťanství a po pádu Byzance Moskva, je pojetí vládce, který zastupuje Boha, který není poplatný žádnému zákonu. Takoví byli i izraelští králové. Takovým vládcem byl i farao. Ta nejvyspělejší kultura úrodného půlměsíce nevydala ani jeden právní kodex. Proto mohl mladší nástupce, kolega proroka Izaiáše, prorok Jeremiáš říci: „Ty faraone? Jsi jako krokodýl v Nilu!“ Víme, že krokodýl je symbolem síly, ale je také hrůzostrašný. A to se také promítlo do oné velké ruské postavy, kterou je Ivan Hrozný a jehož uctíval Stalin. Jestliže se budete pohybovat v prostorách, kde žijí vládci, kteří nemají žádné omezení, jste stále sváděni k tomu jednat podobně.

Do prostoru svatováclavské kaple po celou naši historii vstupovali ti, kteří se měli ujmout vlády. Směli sejmout korunu z lebky sv. Václava, uhradit provoz katedrály, protože toto nebyla jejich koruna. Měli ji při korunovaci, pak nosili svoje koruny. Ale tímto se zavazovali.

Byl to právě otec vlasti Karel IV., který si nejvíce uvědomil vnitřní spojení královské moci s Kristem a s Kristovou trnovou korunou. Proto je ve svatováclavské koruně onen trn, který má stále připomínat jaká je povinnost toho, který převzal v zemi odpovědnost.