Někdy to vypadá, že náprava škod po povodni a pomoc potřebným končí se zájmem médií. Přesvědčil jsem se o tom na tiskové konferenci, kterou jsme svolali, abychom podali zprávu o práci české katolické charity. Novinářů přišlo pár, jen dva tři nakonec ve svých novinách uveřejnili pár řádků. Ano, vím, je takzvaná vládní krize, to je daleko zajímavější. Opadla voda a opadl také zájem médií.  

Musím přiznat, že mi to bylo docela líto. Nechtěli jsme se chlubit. Chtěli jsme jen poděkovat všem, kdo vykonali a dále konají velké dílo pomoci. Ti, kdo nám vyčítají, že se staráme především o církevní objekty, se mýlí. Vždyť v dobách stavění kostelů a far lidé měli respekt před vodou, stavěli na vyšších místech a v dostatečné vzdálenosti od řeky.  

Snažíme se pomáhat všem bez ohledu na politické, náboženské nebo národnostní složení. S lidmi zůstáváme v kontaktu i měsíce či roky po katastrofě a tato naše vytrvalost nás odlišuje od jiných neziskových organizací.  

Síť charity čítá pět tisíc zaměstnanců po celé republice a desetitisíce dobrovolníků, ty všechny můžeme aktivizovat i tam, kde právě žádná katastrofa nebyla. Nebudu hovořit o poskytnutých miliónech a vybraných prostředcích na pomoc. Chci na tomto místě říci, že přemýšlíme, jak pomoci i jinak.  

Rádi bychom dali státu příležitost, aby mohl využít například peníze na církevní kompenzace na přímou pomoc postiženým. Proto jednáme s úřady o variantě, že místo první splátky počátkem příštího roku dostaneme jen dluhopisy, aby peníze mohly být uvolněny na likvidaci povodňových škod.  

To, jak na zprávy o pomoci reagují média, je určitým mementem. Vidíme, jak se vytváří obraz života kolem nás, jakoby složený z problémů, katastrof a krizí. Kdybychom nepodléhali této falešné optice, možná bychom si uvědomili, kolik lidské lásky a solidarity s druhými je kolem nás.