Trochu mi to připomíná Orwella a jeho ministerstvo lásky, vymazávání minulosti těch, kdo byli nepohodlní a nepotřební. Komise to jistě myslí dobře, titulek mě však vede k myšlenkám na trochu jiné záležitosti, totiž na právo nebýt zapomenut.   

Na pomnících hrdinů bývá napsáno, že nikdy nezapomeneme, a přece zarůstají občas travou. Myslím, že to je případ, kdy bychom zapomínat neměli. Historie se nedá vymazat a změnit. Ano, dá se na ni zapomenout. Kdo tak činí, mnohdy je odsouzen k jejímu opakování v trochu jiné rovině.  

Nelze zapomenout na Ležáky, světovou válku nebo totalitní režim. Jako křesťané bychom měli odlišovat odpuštění a nezapomínání.  

Trochu jiný typ zapomínání se objeví ve chvíli, kdy se po někom, kdo si kriminálním způsobem přivlastnil miliardy, slehne zem. Za chvíli se na něj zapomene a jede se dál, jak říkal Jan Werich, močálem černým kolem bílých skal. Ani v takovém případě bychom zapomínat neměli, abychom nedali takovým lidem klidně spát.  

Snad nejtíživější je dnes zapomínání politiků, kteří před volbami slibují hory doly. Jakmile jsou zvoleni, v řadě případů se řídí heslem „Co bylo, to bylo, teď jsem poslancem“ a chtějí po nás, abychom na všechny jejich krásné sliby na čtyři roky zapomněli.  

Ani tady není zapomínání namístě. Připomínejme nejen sobě, ale těm, které jsme zvolili, jejich úmysly a sliby. Možná v návalu práce a událostí opravdu zapomněli, co nám za naše hlasy slíbili zařídit.