Katedrála je společným dědictvím celého našeho duchovního, kulturního ale i politického života. Je prvním kulturním stánkem naší země. Rodilo se v ní dramatické a hudební umění, místo v ní mělo i výtvarné umění. V katedrále také probíhaly důležité státoprávní úkony, jako byly korunovace. Zároveň je také mauzoleem, kde odpočívají naši světci, mnohdy důležité osobnosti historie našeho státu, jakými byl sv. Vojtěch, nebo sv. Václav.

Monumentální budova Katedrály je také prvním oslovením příchozích do Prahy. Jsme jednou z mála zemí, která měla už od počátku jedno hlavní město s jedním hlavním kostelem. Ten se se už od dob položení základů knížetem sv. Václavem stává přirozeným středem města. Význam pražského kostela v čase roste: stává se katedrálou biskupskou a později i jedinou metropolitní katedrálou v Evropě. V době jejího vzniku ještě nebyla ani katedrála ve Wroclawi, ani ve Vídni, a ani v Olomouci. Katedrála tak byla skutečným duchovním a politickým centrem střední Evropy. Proto je v ní zastoupena nejenom česká, i ale francouzská, nebo německá národnost. Katedrála proto vypovídá o symbióze a přátelském obohacování života národů střední Evropy.

Katedrála se v průběhu staletí stala svědkem mnohých událostí, velké slávy, mnohých problémů a bolestí. Několikrát se stala téměř ruinou, ale vždy povstala jako fénix z popela. Při dostavbě se stává jakýmsi průsečíkem kulturních a politických osudů národa, takže může představovat i jakousi národní galerii. Obsahuje totiž díla našich největších umělců, ať už to byli malíři, sochaři a další umělecké řemesla. Proto si zaslouží patřičnou péči. Naše poslední kroky proto vedly k doplnění zvonů, novému osvětlení, doplnění svatovítského pokladu, ale také projekt nových varhan. Tato díla jsou financována převážně od sponzorů, takže nezatěžujeme ani náš, ani státní rozpočet.