Nechci to ovšem pojmout jako odškrtání pomyslných závazků splněných v uplynulé „pětiletce“, jak tomu kdysi bývalo, už proto, že často se ony závazky plnily jen naoko. Také bych nerad, abychom vnímali toto ohlédnutí jako nějaké chlubení, čeho se dosáhlo. Naopak- chci poctivě zvážit prohry i výhry s vědomím, že člověk se má snažit, ale je vždy spolupracovníkem na Božím díle – takže na úspěchy nemůže být pyšný a z neúspěchů by se neměl hroutit.

Pražská arcidiecéze se většinou kryje s územím hlavního města Prahy, má zvláštní skladbu obyvatelstva oproti ostatním diecézím a sídlí zde téměř všechny státní a kulturní instituce, je tu diplomatické zastoupení mnoha zemí světa, je tu staroslavná Karlova Univerzita a žije zde mnoho cizinců. To vše vznáší na biskupa této diecéze specifické nároky. V diecézi existují cizojazyčné komunity a tedy i bohoslužby, jsme věkově nejmladší diecézí díky studentům, musíme být v kontaktu se světem politiky a umění ve velké míře.

Můj předchůdce, kardinál Miloslav Vlk položil základy organizace naší diecéze, ale také žil ve stínu velké legendy kardinála Tomáška. Prožil návštěvy papeže Jana Pavla II., podobně jako my přítomnost papeže Benedikta XVI. Církevní život v Praze je velmi rušný, jen jako příklad uvedu setkání mládeže pořádané komunitou v Taizé na přelomu minulého a tohoto roku.