Dne 13. února 2010 v sobotu ve 12 hodin před deseti lety bylo oznámeno mé jmenování pražským arcibiskupem. Nemohu po těch deseti letech uzavřít své působení na stolci sv. Vojtěcha závěrečnou reflexí. Ani mi nepřísluší, abych hodnotil jednotlivé své kroky, jako i reakce, které vyvolaly nebo mohly vyvolat. Takovéto závěrečné hodnocení vyžaduje odstup. Mohu říci, že to byl přesun, kdy jsem považoval za nutné zastavit se na libickém hradišti u sv. Vojtěcha, protože tato cesta pro mne znamenala jít v jeho stopách.

Tak jako při nástupu před 22 lety do Hradce Králové znamenalo převzít nejenom pastýřskou hůl od mého předchůdce, ale pokračovat v práci, která v obou případech vyžadovala plné nasazení, bez kterého nebylo možné dané převzaté úkoly splnit. Zde v Praze to byla otázka katedrály sv. Víta, jejíž odkaz i dějiny vyjadřují poslání pražských arcibiskupů. Geografická poloha této jedinečné svatyně a její historie ukazuje nejen na její duchovní rozměr biskupského poslání, ale také na závazek kooperace, která musí vždy mít na mysli hodnoty, které směřují k dobru jak jednotlivce, tak celé společnosti.

Posláním není pouhá kritika, ale trpělivé ukazování směru, kdy svoboda dává důstojnost lidskému životu, avšak nikoli bez odpovědnosti a solidarity. Je to cesta bez povyšování, která nedovoluje pohrdat druhým, ale být s druhými a pro druhé. Je to cesta přátelství s Bohem a lidmi, jak vyjadřuje půdorys kříže katedrály a věže, které směřují vzhůru, k Tomu, který Je, k Bohu, kterého Ježíš Kristus nazval naším Otcem. Hroby světců, biskupů, arcibiskupů, knížat a králů připomínají toto úsilí, mnohdy i selhání. Bez odvahy a trpělivosti nelze v této službě obstát. Upřímnost a pravdivost musí zápasit s opatrnictvím a ustrašeností, aby nedošlo ke zradě poslání.