Návrh usnesení, který byl předložen navrhovateli, tedy poslanci SPD, je velmi přijatelný a vlastně ve svých důsledcích sice důrazný, ale také slušný.

To, co předcházelo sjezdu Sudetoněmeckého landsmanschaftu v posledních měsících v českých médiích, lze nazvat dělostřeleckou přípravou. Organizátoři této monstrakce provokačního charakteru se soustředili mj. na oblbování české veřejnosti, která měla uvěřit tomu, že druhý československý prezident Edvard Beneš byl vlastně osobností, jež přispěla k pádu demokratického režimu v naší zemi. Osobou, která přispěla k tzv. vyhnání (jak čeští přátelé Sudeťáků nazývají odsun) Němců z Česka a osobou, jež selhala v historických dnech Mnichova 1938.

Skupina zvláštních lidí, kteří si říkají sociologové, politologové a "ferdové mravencové práce všeho druhu", pod záštitou již poněkud duševně zchátralého Petra Pitharta, přišla už před několika měsíci s tím, že Edvard Beneš se vlastně dopustil v září 1938 pokusu o velezradu na československém státu. Mělo se to stát tím, že se prezident Beneš snažil přes své francouzské přátele, prostřednictvím sociálně demokratického činitele Nečase, nabídnout Německu politický kompromis v tom smyslu, že by Československo odstoupilo Německu okrajové pohraniční oblasti (výběžky), v nichž nebyly těžké čs. pohraniční pevnosti a které byly s naprostou většinou německého obyvatelstva.

Samozřejmě, že Beneš jako prozíravý politik musel vědět, že Němci tento návrh kompromisu odmítnou. Ale ukázal Francouzům, že je schopen politických kompromisů v zájmu zachování československého státu.

Jiná skupina jiných "dobráků" prezidentu Benešovi naopak vyčítala, že se nepustil v září 1938 po uzavření Mnichovské smlouvy do sebevražedné války s Německem, v níž by Československo nikdo nepodpořil. Ani Británie, ta koneckonců neměla spojeneckou smlouvu s naší zemí, ani Francie, která byla demoralizovaná. Ba ani Sovětský svaz, který byl smluvně vázán vojensky zakročit jen v okamžiku, kdyby zasáhla vojensky na obranu Československa také Francie. Takže Československo bylo ve velmi složité situaci a vlastně v mezinárodní izolaci.

K čemuž ještě přispívalo to, že každý osmý voják československé armády byl Němec. A Benešovi nemohlo uniknout, že zdrcující část německého obyvatelstva, s výjimkou německých sociálních demokratů a komunistů, podporuje Hitlerův "Heim ins Reich". Že se vlastně ztotožňuje s velkoněmeckými cíli. Mít v zádech pátou kolonu, zejména v pohraničních oblastech, by vytvářelo pro čs. armádu prakticky neudržitelnou situaci při obraně vlasti.

Další příležitostí k útoku na Edvarda Beneše byly události kolem února 1948 a netaktická demise ministrů, zvolených za nekomunistické strany. Podle Ústavy republiky nezbývalo jejímu prezidentovi, pokud se chtěl chovat ústavním způsobem, nic jiného, nežli demisi těchto ministrů - přes osobní přátelství s řadou z nich (například s Prokopem Drtinou) - přijmout a nahradit je na návrh předsedy vlády jinými ministry. Argument, že Edvard Beneš přispěl tím, že neodmítl tento de facto ústavní puč ze strany komunistů, k destrukci demokratického systému u nás, také neobstojí. Prezident sice byl formálně vrchním velitelem ozbrojených sil, ale velká část vedoucích kádrů armády nebyla ochotná se podílet na eventuálním armádním puči proti vládě. Tedy, bohužel, proti legální vládě státu.

Beneš dobře chápal, kam vývoj ve světě směřuje. V situaci, kdy se svět rozestoupil i v Evropě na dva tábory, které si vyhlásily nepřátelství, jeho koncepce republiky jako mostu mezi Východem a Západem se zhroutila. Československo nebylo na okraji zájmu Sovětského svazu jako Finsko. Československo je v centru Evropy. Pro velmocenské zájmy Sovětského svazu bylo zemí prvořadého strategického významu. Dělat z Beneše loutku Stalina anebo, jak jsem četl v některých článcích, dokonce agenta sovětských zpravodajských služeb, je nechutné, ahistorické a lživé.

Tato část přípravy sudetoněmeckého sjezdu v Brně, tedy soustředěné útoky na prezidenta Beneše, selhala a je to tak dobře. Na 360 000 obětí československých občanů, kteří položili své životy často za velmi brutálních okolností v době nacistické okupace, je stále vztyčeným varovným prstem. Myslím, že se s Německem nepotřebujeme "smiřovat", jak o tom blábolí Petr Pavel. Většina z nás s ním je smířená už dávno. Německo je nyní demokratickou zemí, ale Sudetoněmecký landsmanschaft je jasným reliktem studené války. Tedy reliktem doby, ke které se už většina z nás nechce vracet.

Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele

Psali jsme:

Jiří Paroubek: V Praze se sešli dva prezidenti studenoválečníci

Jiří Paroubek: Čí zájmy vlastně hájí prezident Pavel?

Jiří Paroubek: Prezident se pouští do vztahů s Čínou

Jiří Paroubek: Nechutná nedělní slovní pyrotechnika a neobjektivita ČT