Tento názor prezentoval při projevu v kongresu Spojených států v únoru 1990, kde sklidil ovace ve stoje. Přijel s názorem svým a odletěl s názorem Američanů, že žádné NATO se rušit nebude. Myslel to dobře, ale dopadlo to jako vždy.

Mnozí válkychtiví politici včetně generálprezidenta Petra Pavla dávají naší vládě za příklad, kolik investují do obrany zejména pobaltské země. Jaká je skutečnost? Žádná z pobaltských zemí nedisponuje vlastním nadzvukovým stíhacím letectvem. Estonské vzdušné síly v současné době nedisponují žádnými bojovými letouny. Estonské letectvo provozuje cvičné letouny L-39C Albatros české provenience a pár vrtulníků. Estonsko disponuje přibližně 4000 vojáků. Lotyšsko rovněž nedisponuje vlastním stíhacím letectvem, ale má vrtulníkovou jednotku v síle přibližně šesti vrtulníků. Lotyšské letectvo dále využívá transportní letouny, například Antonov An-2. Poznámka, An-2 je lidově známé jako Andula, spolehlivý dvouplošník, který se často používá k seskokům parašutistů. Lotyšsko má přibližně 16 000 profesionálních vojáků. Litevské letectvo nedisponuje vlastním nadzvukovým stíhacím letectvem, má však také vojenské vrtulníkové jednotky. Litevská armáda má přibližně 15 000 vojáků.

Musím sarkasticky poznamenat, jsou díky tomuto pobaltské státy výkladní skříní NATO? Přitom z rétoriky představitelů těchto států, zejména postnacistického Estonska, mám pocit, že by chtěly neprodleně zaútočit na Rusko, i když část výbavy jejich vzdušných sil má pouze muzejní hodnotu. Sečteno, podtrženo, zlobte se nebo ne, černým pasažérem NATO jsou pobaltské státy. Válekchtivá bývalá premiérka Estonska Kallasová, která by asi nejraději zaútočila proti Ruské federaci nejpozději včera, by si, pokud nechce spáchat rituální sebevraždu Estonska a pobaltských zemí, měla zopakovat 5. článek NATO, který zavazuje členské státy pomoci napadené zemi dle svých možností. Závazek pomoci může spočívat například v humanitární pomoci, dodávkami balené pitné vody, dek. Ale nikde není explicitně dáno to, co bylo heslem tří mušketýrů, "jeden za všechny, všichni za jednoho". Toto pravidlo možná platilo v dobách Varšavské smlouvy.